Jen tak mimochodem, možná si toho někdo všiml, ale prý teď probíhaly nějaké volby na post prezidenta České republiky, pokud vím.

Bohužel pravdou je pravý opak předchozí věty. Ne, volby opravdu probíhaly, ale právě snad není nikdo, kdo by se o ně nějak nezajímal.

Nevím, opravdu nevím čím to, ale tyto volby byly v něčem jiné než ty předchozí. Ano, byly to prezidentské volby, první v novodobé historii České republiky, kdy se pan prezident volil přímo. Možná to bylo tím, že lidé nevolili nějakou stranu, skupinu lidí se společným zájmem, a člověk si tak musel udržovat povědomí o celé této skupině, o jejich cílech plánech a samozřejmě také nejvýznamnějších představitelích.

Nyní stačilo prstem ukázat na jednoho člověka, kterého chce mít za prezidenta a dát mu hlas.
Tečka hotovo. V televizi dlouze nerozebírávali, co která strana má, co chce, který člen se postavil proti kterému. Na internetu jste se museli dlouhé (téměř až) hodiny proklikávat přes oficiální web každé strany, nyní má každý kandidát svůj oficiální (a několik neoficiálních) webů, blogů a to nemluvě o sociálních sítích, ke kterým se dostanu posléze.

Na (Běle)hrad!

Začalo to standartně. Přesně se nevědělo, nikomu se do toho nechtělo a ty, kteří se do toho hnali s nadšením vypískali. Nicméně několik kandidátů se našlo a začali sbírat podpisy, aby mohli kandidovat. Několik se pak ještě hádalo s ústavními soudy, že jim nechtěli schválit pár tisíc hlasů a my jsme mohli jít konečně volit aktivně.

V prvním kole to naštěstí nebylo tak strašné, kandidátů byl vcelku dostatek. Takže dotazy „Koho’s volil?“ neměly až tak markantní význam.

Do druhého kola prošli dva kandidáti. A pak to začalo. Otázka „Koho’s volil?“ se přeformulovala na otázku „Volíš <kandidát první nebo druhý, doplňte si dle svého gusta>“ a Česká republika se rozdělila na dva tábory. Ze začátku jen tak symbolicky, ale postupem času, kdy se druhé kolo voleb blížilo, začaly se oba tábory do sebe pouštět víc a víc a poslední dny před volbami se téměř dalo hovořit o válce.

V médiích se několikrát za den objevila zpráva o tom, jak některý kandidát  slovně napadl druhého, jak si protiřečí nebo přímo lže. Všechna média začala na každého vytahovat desítky let staré resty a špínu.

Učebnicové flame wars

Největší válka opravdu řádila tam, kde má nejideálnější podmínky – na internetu. Kromě toho, že jsou lidé ve spojení, mají před sebou ten monitor a tu klávesnici, které je skutečné oddělují od onoho virtuálního světa a jsou tak od něj bezpečně odděleni.

Jakoukoliv narážku na některého kandidáta hned sdílí několik lidí, jejich fotky a volební loga si vkládají do profilových obrázků, zakládají skupiny, stránky, události, kanály a jiné na jejich podporu a velmi hrdě se k nim hlásí. A to nemluvě o tom množství virálních videí, které se volbám věnuje.

Občas je to možná až příliš, když někde v diskuzi kandidáta osloví křestním jménem a doplní něco jako „Pojď, to dáš, celá rodina ti věříme“, ale stále to nemá na situace, kdy jeden uživatel útočil na druhého, proč volí právě jej, začne jej přesvědčovat, a hádat se sním.

Takovéto hádky nebyly vůbec neobvyklé ani mezi přáteli či příbuznými, takže o něco méně neobvyklé bývaly statusy typu „Volím <jméno kandidáta>, jestli máš něco proti mažu si tě z přátel“, doplněné o vysvětlení jako „…  protože s někým kdo volil takovýho …. se prostě odmítám bavit“.

Pane bože, kde to jsme?

Nepochopil jsem to. Ano, já sice politiku obvykle moc neřeším, ale přišlo mi opravdu nehumální se o tom takhle hádat. Z prvu mě úplně překvapovalo, že měl někdo vůbec odvahu veřejně sdílet koho budou volit. Je pravda, že když se mě (po prvním kole) několik lidí ptalo, tak jsem tedy ustoupil a prozradil jim to. Ale stále jsem měl na paměti (což asi většina flamerů nemá), že se nacházíme v České republice, což je demokratický stát a platí zde jistá volební práva, která platí pro každého. Právě na tuto čtveřici:

• všeobecné
• rovné
• přímé
• tajné

jako by se nějak zapomnělo. K čemu ji pak tedy máme? Tak ji rovnou zrušíme a máme tu zpět komunismus. To chcete? Tak si nestěžujte, koho jsme to zvolili, v této republice žije dalších 10 miliónů obyvatel a když zvolili někoho, kdo se vám nezamlouvá, asi to bude tím, že se většině z těch 10 miliónů lidí prostě líbí. S tím nic nenaděláte.  Raději se místo narážek a nadávek držet Ústavy České republiky, například článku 2 druhého odstavce, který začíná větou:

Lid je zdrojem veškeré státní moci;

 

(Volební právo v Česku, Wikipedie)