Poslední obětí, poslední pusa na tvář, poslední pohádání se s rodiči o tom, kdo co zapomněl a kdo to měl na starost. Tak nějak to obvykle začíná.

Je nedělní večer a já procházím kampusem. Je už docela chladno, takže s rukama v kapsách a mým standardně zamyšleným výrazem ve tváři a zahleděn do země. Jako kdyby se mě ten ruch kolem vůbec netýkal.

V době, kdy jsem tudy procházel totiž zbývalo několik málo hodin do okamžiku, kdy dvanácti údery kostelních zvonů začne pro necelých 25 tisíc mých kolegů nový akademický rok.

Zvedám pohled ze země a rozhlížím se kolem, abych si i já ukousl kousek této jedinečné atmosféry. Už je téměř tma, ale kolem mě je živo, ba dokonce bych řekl, že i živěji než kterýkoliv jiný den semestru. Míjím se se spoustou lidí s kufry na kolečkách, krabicemi a velkými taškami. Pobíhají všemožnými směry, zkušeně i zmateně.

V takovéto situaci si vždycky povzdechnu: „Tak už nám to zase začíná. Tak už jsme se tady všichni zase sešli. Všichni. VŠICHNI!“ Míjí mě slečna na vysokých podpatcích, jimiž na svou přítomnost upozorňuje širé okolí pronikavým klapáním a svérázně si tak razí cestu ke svému novému domovu.

Nyní se ovšem málem srazím s mladíkem, který úplně naprosto přesně vypadá, že je tady úplným omylem. Kromě toho, že vypadá jako řadový středoškolák, se tady zmateně rozhlíží, kam že to má vlastně jít, a přemýšlí jak pobrat všechna ta zavazadla aniž by jimi byl zavalen.

Nyní minu skupinku zahraničních studentů tmavé pleti, diskutujíce v nespecifikovaném jazyce (tuším, že se mu říkává „erazmáčtina“). Přede mnou prošel pár, který věkově naopak vypadá, že o studentském životě si může tak nanejvýš nechat vyprávět tak možná od své dcery. A ejhle – ta jim jde v patách, pochopitelně polehku, jen s kabelkou.

To mě donutilo odklonit zrak na cestu. Asi vás nepřekvapí, že připomínala silnici někde v Bangkoku při dopravní špičce. Auta se navzájem oslňují světly, mezi nimi pobíhají jejich posádky a střídavě vytahují věci z kufrů, konzultují to s řidiči, kteří se mezitím starají, aby jim jejich miláčky neodřeli, zatímco jejich další miláčkové prohrabují kufry. Mezi tím vším se neustále pohybují řidiči kufrů na kolečkách a nosiči krabic.

„Ha, nezklamaly“, řekl jsem si a na tváři se mi objevil úsměv. Slovo „student“ je odvozeno od „studentský život“, takže potkat dvojici nebo trojici slečen s lahví vína v ruce bylo víc než milé (ne)překvapení.

Za zády se mi ozvalo: „Jé, hele, koukej!“. „Tak to je přísný, vole.“ Neohlížím se, neřeším, jen si opět povzdechnu: „když všichni, tak všichni“. Míjím slečnu s telefonem u ucha, která se tak trochu z důvodu svého vzrůstu hbitě rozhlíží a říká něco ve smyslu: „No, já jsem tady, jak jsou ty stromy, tam skoro až na konci, jak je …“. To je to, na co všichni čekáme. Na co se všichni tak strašně těšíme. Celé prázdniny. Studentky prvních ročníků.

Mladé, zmatené, nezkušené (co do studijních záležitostí samozřejmě) studentky, které i přes všechny přípravné kurzy a akce spadly z monotónního středoškolského života do světa akademického a tápou.

A vy už víte, že následující týdny pro vás budou obdobím, kdy budete odpovídat dotazy typu: „Prosím tě, nevíš, kde je tady učebna …?“, „Vyznáš se tady? Nevíš, co znamená, když … ?“ či „Prosím tě, mám tady … , to jako znamená, že … ?“. Vy, byť budete mít za sebou sebenudnější nebo naopak sebenáročnější (a to po prokalené noci bývají velmi často) přednášku, prostě vám to nedá a z posledních sil vcelku slušně odpovíte. Možná ještě přihodíte něco typu: „To je támhleta učebna. A doporučuji si sednout dopředu, vzadu není nic slyšet.“, „Občas se do toho musí trochu kopnout. Ale spíš bych doporučil kafe v bufetu.“ nebo velmi časté: „Tady na to klikneš a může si vybrat jídlo. Doporučuju …“.

Kromě toho, že třetí případ může skončit společným obědem je vám k dispozici naprosto dokonalá odměna: její úsměv. Je vědecky dokázáno (a pokud ne, tak na tom jistě tajné armádní laboratoře po celém světě již nějakou dobu tajně pracují), že úsměv je jedna z nejskvělejších věcí vůbec.

A pokud se vás některá slečna zeptá: „Prosím tě, a co je vlastně to účko?“ nasadíte úsměv pro změnu vy a slečnu samozřejmě s dalšími dvěma nebo třemi spolubydlícími nebo spolužačkami pozvete na nějakou tu „Semmester Welcome Party“. Studium na vysoké není žádná flákárna a člověk se mu musí naplno věnovat hned od prvního dne studia.

Chtěl bych tímto poděkovat jednomu mému příteli, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Pane kolego, díky!