Víte, že existuje místo, kde se scházejí všichni básníci z celého světa? Opravdu úplně všichni? A že to není žádný luxusní hotel na Manhattanu či L.A. ani malá zapadlá kavárnička v Paříži?

Opravdu. Takovéto místo existuje a je blíže, než by se vám mohlo zdát. Nachází se kousek od centra Olomouce.

Pamatuji, když se u našeho domu zateplovala pouze severní strana, aby se ušetřilo. Pamatuji, také, jak se dokonily nové rozvody elektřiny do bytů, takže všude po chodbách se můžete kochat holými kabely. Vzpomínám také na to, když nám montovali bezpečností kamery. Asi je montovali přímo nějací lupiči, protože jsou v domě asi jen na okrasu a z jejich záznamů by něco vytáhla tak možná kriminálka Miami.

Také pamatuji, jak se do sousedního bytu přistěhoval jistý Gregory J. Chandler se svou partnerkou Frances M. Finn, kteří se nám lámanou češtinou představil jako „Greg a Frenčeska“ a řekli, že tady otevírají „hostel“.

U zrodu byl i Seifert s Erbenem

V té době jsme nikdo neměli naprosté tušení, co že to ten hostel je a jak to jako má fungovat. Pokud se nepletu, v třípokojovém bytě, který si pronajali, začali pár místností využívat jako příležitostnou noclehárnu pro turisty. Aby byl hostel snáze k nalezení, zazvonil nám onehdá na dveře Greg s kresbou v ruce a vědom si toho (však víte, jak se máma dokáže rozpovídat), že moje sestra umí dobře malovat, ji požádal, aby tuto kresbu převedla do formy velikého plakátu, který byl poté vylepen na dveře onoho bytu.

Tato kresba, symbolizující veselého a tak trochu bláznivého básníka, s policí se Seifertem, Erbenem a dalšími předními českými básníky v pozadí, se stala symbolem tohoto místa minimálně do chvíle, kdy píši tento článek (červen 2014). Básník se stal symbolem místa, které získalo naprosto příznačný název „Poet’s Corner“, tedy česky „Básníkův koutek“, jak by si jistě každý domyslel. Místa, kam přijíždí turisté rozjímat nad krásami Olomouce podobně jako básníci nad … vším  možným, však víte.

To jsme ovšem začali chápat až poté, co se na chodbách našeho domu začali pohybovat zvláštní lidé. Nejednou jsem slyšel od návštěv něco ve stylu: „Ty vole, s váma tady bydlí nějakej černoch?!“.

Dobré morning

Často se stávalo, že jste na chodbě potkali člověka, který nejen, že vás nepozdravil, ale dokonce se na vás díval docela vyděšeně, když jste jej pozdravili, jako by snad myslel: „To mluvíte na mě?“, „Co po mě chcete?“ či „Já nic nevím“.

V lepších případech onen člověk pochopil, že mu asi přejte dobrý den, a tak vám odpověděl. A to byla první kouzelná věc na hostelu v sousedství. Jdete po schodech a vidíte skupinku lidí, které neznáte. A hlavu vám najednou zaplní myšlenky: „Co jsou asi tak zač?“, „Jsou to studenti?“, „A odkud asi tak jdou?“, „A odkud asi tak vůbec jsou?“. Máte tak možnost zahrát si na Jana Dítěte ze slavného hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále a tipovat si původ hostů – a jejich rodný jazyk a následný pozdrav.

Někdo čte na záchodě noviny – a někdo základní české fráze („Dobrý den“, „Děkuji“ a „Jedno pivo, prosím“) vylepené na zdi.

Bohužel na Jana Dítěte ani zdaleka nemám, a tak četnost situací „Dobrý den – Hi“, či „Hello – Dobrý, eh, totiž Hi“ se mi i po těch letech podařilo snížit jen o pár procent. Situaci vám občas neulehčily ani na první pohled patrné prvky. Dokážete představit ten trapas, když asijskou slečnu pozdravíte, řekněme japonským „Konýšuá“ a ona na vás: „Co, prosím?“.

Snad jedinou jistotou byly irské kilty. A nebo můj univerzální globální pozdrav (spojení několika pozdravů v různých světových jazycích do jednoho slova). Bohužel, obávám se, že na jeho zápis by byla i fonetická abeceda krátká. To se zkrátka musí slyšet.

One more to go!

Druhým ze symbolů setkání na schodech se stala věta: „One more to go“. To dokonce takovým, že byla jednu dobu vypsána spolu s podobiznou usmívajícího se básníka na stěně.

Když si představím, jaké to je cestovat přes půl planety, poté využít služeb řekněme Českých drah, poté se vydat správnou tramvají a trefit správný směr ze zastávky, dojít ke vchodu, zazvonit, zjistit, že na druhém konci opravdu někdo mluví anglicky a to poslední, co vás čeká, je vyjít pár pater ke svému pokoji. Často tak potkáte skupinku turistů s krosnami většími než oni samotní, jak v každém patře zoufale okukují zvonky a doufají, že už konečně jsou na svém místě, neboť vypadají, že by v dalším patře asi vypustili duši.

V tom jdete kolem vy a jejich oči na vás křičí: „Prosím, řekněte, že to bylo o patro níž a že jsme to zašli. Nahoru už né“. Ten výraz, když jsem ukázal na schody nahoru, který jsem mohl pozorovat – asi jak když pětiletému dítěti vypnete televizi a pošlete jej spát.

Ovšem těmi nejzajímavějšími zážitky se pochopitelně staly ty noční. Kdo by se vydal na výlet do studentského města a zůstal večer sedět doma, na ubytovně? Ano jistě, asi každý kdo si absolvoval výše psanou strastiplnou cestu. Ale jinak?

Kolikrát jsem potkal v noci sedět na schodech skupinku v té době  sousedů, kterým se prostě nechtělo spát? A kolikrát jsem jim pomáhal trefit se s klíčem do zámku? A hlavně – kolikrát jsem v některé z krásných olomouckých hospůdek či vináren potkal někoho z hostů?

Také vzpomínám, jak se dvojici kamarádů ztratili ostatní a to pochopitelně ti, kteří měli klíče. Ten společensky unavenější  se posadil na schody a usínajíce v sedě mrmlal pořád, že na to kašle, že si ustele tady, na chodbě, před vchodem a z posledních sil se začal odsouvat do kouta, kde se začal choulit do klubíčka. Druhý se mu v tom celou dobu snažil bránit se slovy, že se seberou a vydají se je hledat někde do města. Pokud se dobře pamatuji, jejich kamarádi došli shodou náhod pár desítek vteřin po nich.

Beautiful hangover

Jedná se zkrátka o naprosto jedinečné místo, místo, kde se setkáte s národy celého světa. Takže když budete mít na letišti 20 hodin čas, proletíte své kontakty na facebooku a určitě najdete někoho, s kým můžete zajít na kafe. Ať jste v Singapuru nebo v Riu de Janeiro. A nebo v Sydney. V Kanadě nebo Číně. Na Novém Zélandu nebo v Indii. V Jižní Africe či Egyptu.

In @Rio #waiting for plane. Anyone #coffe?

A o Evropě ani nemluvě.

A ráno se probudíte, bolí vás celé tělo, od hlavy (z litrů a litrů vína či desítek půllitrů piva) až po nohy (těch nachozených kilometrů!), vy se balíte a u toho v hlavě lovíte, co se dělo předchozí noc a vůbec celý den a podobně jako s historkou o starém mlýnském kole ve filmu Na samotě u lesa si říkáte: „Tak to si musím zažít někdy určitě zase“. A do Olomouce, jednoho z nejmalebnějších měst v Evropě (netřeba dodávat zdroje, určitě na tuto informaci snad každý narazil), se prostě musíte někdy zase vrátit.

I když zakladatelé Poet’s Corner jsou již dávno ve své rodné vlasti a hostelu teď vládne někdo jiný, myslete na to, že až někdy půjdete kolem toho domu na kraji centra města, toho domu, který má nade dveřmi velikými bílými písmeny napsáno „HOSTEL“, nebo si třeba budete hledat ubytování například na festival AFO, vzpomeňte si, že právě míjíte koutek, kde se setkávají „básníci“ z celého světa.