Jedné páteční noci …

1.2.20141.2.2014 by m@rtlin

To jsme tak jednou po jedné společenské akci skončili v jednom nejmenovaném restauračním zařízení. Zprvu opravdu za účelem restauračním – najíst se.

K dobrému jídlu (dobře, vzhledem k navštívenému podniku si toto označení mohu dovolit) bylo samozřejmě i něco k pití. A že se jednalo o pátek, a ještě k tomu večer, málokdo se držel nealka.

Tou dobou se už většině z nás honilo hlavou: „co s načatým, a ještě navíc pátečním, večerem?“. Se slečnami už to po pár deci různých méně či více alkoholických nápojích a faktu, že mají za sebou nějakou tu zkoušku, začínalo docela šít, jako by snad nedejbože chtěly jít tančit.

Já se snažil být obezřetnější, neboť zkoušky jsem slavil prakticky celý týden a říkal jsem si, že bych si mohl od toho slavení dát tak trochu „voraz“. Ale zase na druhou stranu, jak jsem viděl holky, které už se jednou nohou, boky, pasem, hrudníkem a většinou i oběma rukama viděly někde na tanečním parketě, začal se mi tento plán líbit.

Ze studijních důvodů, jak tomu říkávám, jsem se totiž docela dlouho neměl šanci někam takto dostat. Na druhou stranu jsem si byl naprosto vědom, že musím být přece jen další ráno použitelný. Než jsem stihl cokoliv, už jsme byli na cestě.

Usadit se, doplnit tekutiny z náročné (asi 150 metrů dlouhé) cesty a zjistit, že je tam nezvykle mrtvo. Zprvu jsem si říkal: „To už jsem tak dlouho nikde nebyl, že už mezitím lidi v pátky večer přestali chodit tančit?“ Letmým pohledem na čas jsem se uklidnil – bylo totiž nezvykle brzy.

DJ pouští už několikátý hit tohoto roku. Chce to rozhýbat. Vyrážíme na parket. Tančíme.

Asi po 3,26 nanosekundách se na mě vrhá jedna rusovlasá slečna. Pro představu asi takovým způsobem, jakým se vrhá například student Matematicko-fyzikální Fakulty nebo Aplikované Automatizace (však víte) na libovolnou slečnu, která mu řekne: „Tak večer“. Nevadí, vracím ji zpět mezi její kamarádky. Půl láhve do mě a přišlo by mi to asi ok. A opět tančíme.

Přicházejí další lidé. Jdeme se napít – měníme zasedací pořádek u stolu. Opět jdeme tančit. Tančíme. První ztráta. Kamarádka se dala do řeč… do tance s nějakým mládencem. Necháváme ji v tom a jdeme si sednout. Opět změna zasedacího pořádku. Pozorujeme je. Pozorujeme rusovlásku v kruhu asi čtyř mužů. První pokus o sbalení kamarádky selhal. Jde si sednout. Jdeme tančit.

Tančíme. Zdravím se s kamarádem. Vidím, že není sám, tak mu jen sladce popřeji hodně štěstí a plácnu přes pozadí. Nějak se postupně ztrácíme. Jdu si sednout. Brčkem lovím ze dna skleničky poslední kapky čehokoliv k zahnání žízně. Jdu se napít, tentokrát už sám. Někde v hlubinách parketu pozoruji mou skupinku. Odkládám sklenku a jdu za nimi. Další písnička, kterou hráli, když jsme přišli. DJ chce udržet lidi na parketě. Jedéééém! Pozoruji další personální ztrátu. Jdu pozdravit kamarádku. Ano, opravdu to byla ona, nespletl jsem se, ještě vidím. Měl bych doplnit hladinku.

Jdeme se tedy napít. Náhle zjištuji, že další runda bude tak možná akorát pro mě. Má peněženka měla počítat i s možnou afterparty – i když to zprvu vypadalo jen na obyčejnou a slušnou společenskou akci. Kalkuluji, co si dát, abych do půlhoďky neumřel žízní. U tyče tančí slečna, která si evidentně neuvědomila, že její šaty se jí vyhrnuly do podoby trošku delšího trička. Nechci skupince asi 20 chlapíků kolem ní kazit zábavu, abych ji nějak skromně naznačil, že něco není v pořádku. Chtělo by to asi víc alkoholu. Rusovláska opět v obležení několika chlapíků. Začínáme uvažovat o uzavírání sázek na toho, kdo ji dostane.

Koukám, že sedím téměř sám. Říkám si, kde jsou sakra všichni? Oběhnu celý podnik, v různých částech naleznu různé části mé skupinky. Když se vracím ke stolu, zjišťuji, že už tam nezůstal vůbec nikdo. Naposledy prohrábnu brčkem led na dně skleničky, zazní typické „zasrčení“ jakožto signál, že už opravdu nic kapalného neobsahuje. Jdu tedy domů.

Obcházím podnik, slušně se omluvím každému mládenci, který je s některou mou kamarádkou (a naopak), že opravdu velmi nerad ruším, popřeji jim všem pěkný zbytek večera, noci i rána a poté se odporoučím. Dívám se, rusovláska stále ještě váhá a točí se v kroužku několika chlapíků.

V šatně se spolu se mnou s ochrankou loučí i legenda olomouckého nočního života, fantomka s růžemi, květinová paní. Slyším jen: „Ano, ano, naschle, naschledanou, naschle, naschle, dobrou, dobrou. Nazdar, kopřivo.“

Jdu ulicemi města. Říkám si, že chodník na náměstí by mohl do muzea, protože jak se jsem nedávno zjistil, i zvracení už je dnes umění. Kolem mě kličkují lidé pojídající slavný „gyros od řeka“. Nemalá kaluž krve, kterou jsem postřehl těsně před tím, než jsem do ní minimálně do rána zvěčnil otisk své boty rozhodla. Konečně mám zase o čem psát! To jsem pak ještě utvrdil příspěvkem na facebook a šel spát.

Vskutku mile strávený páteční večer. Všichni prý přežili a i já byl další ráno celkem použitelný.

Prvačky

28.9.201329.9.2013 by m@rtlin

Poslední obětí, poslední pusa na tvář, poslední pohádání se s rodiči o tom, kdo co zapomněl a kdo to měl na starost. Tak nějak to obvykle začíná.

Je nedělní večer a já procházím kampusem. Je už docela chladno, takže s rukama v kapsách a mým standardně zamyšleným výrazem ve tváři a zahleděn do země. Jako kdyby se mě ten ruch kolem vůbec netýkal.

V době, kdy jsem tudy procházel totiž zbývalo několik málo hodin do okamžiku, kdy dvanácti údery kostelních zvonů začne pro necelých 25 tisíc mých kolegů nový akademický rok.

Zvedám pohled ze země a rozhlížím se kolem, abych si i já ukousl kousek této jedinečné atmosféry. Už je téměř tma, ale kolem mě je živo, ba dokonce bych řekl, že i živěji než kterýkoliv jiný den semestru. Míjím se se spoustou lidí s kufry na kolečkách, krabicemi a velkými taškami. Pobíhají všemožnými směry, zkušeně i zmateně.

V takovéto situaci si vždycky povzdechnu: „Tak už nám to zase začíná. Tak už jsme se tady všichni zase sešli. Všichni. VŠICHNI!“ Míjí mě slečna na vysokých podpatcích, jimiž na svou přítomnost upozorňuje širé okolí pronikavým klapáním a svérázně si tak razí cestu ke svému novému domovu.

Nyní se ovšem málem srazím s mladíkem, který úplně naprosto přesně vypadá, že je tady úplným omylem. Kromě toho, že vypadá jako řadový středoškolák, se tady zmateně rozhlíží, kam že to má vlastně jít, a přemýšlí jak pobrat všechna ta zavazadla aniž by jimi byl zavalen.

Nyní minu skupinku zahraničních studentů tmavé pleti, diskutujíce v nespecifikovaném jazyce (tuším, že se mu říkává „erazmáčtina“). Přede mnou prošel pár, který věkově naopak vypadá, že o studentském životě si může tak nanejvýš nechat vyprávět tak možná od své dcery. A ejhle – ta jim jde v patách, pochopitelně polehku, jen s kabelkou.

To mě donutilo odklonit zrak na cestu. Asi vás nepřekvapí, že připomínala silnici někde v Bangkoku při dopravní špičce. Auta se navzájem oslňují světly, mezi nimi pobíhají jejich posádky a střídavě vytahují věci z kufrů, konzultují to s řidiči, kteří se mezitím starají, aby jim jejich miláčky neodřeli, zatímco jejich další miláčkové prohrabují kufry. Mezi tím vším se neustále pohybují řidiči kufrů na kolečkách a nosiči krabic.

„Ha, nezklamaly“, řekl jsem si a na tváři se mi objevil úsměv. Slovo „student“ je odvozeno od „studentský život“, takže potkat dvojici nebo trojici slečen s lahví vína v ruce bylo víc než milé (ne)překvapení.

Za zády se mi ozvalo: „Jé, hele, koukej!“. „Tak to je přísný, vole.“ Neohlížím se, neřeším, jen si opět povzdechnu: „když všichni, tak všichni“. Míjím slečnu s telefonem u ucha, která se tak trochu z důvodu svého vzrůstu hbitě rozhlíží a říká něco ve smyslu: „No, já jsem tady, jak jsou ty stromy, tam skoro až na konci, jak je …“. To je to, na co všichni čekáme. Na co se všichni tak strašně těšíme. Celé prázdniny. Studentky prvních ročníků.

Mladé, zmatené, nezkušené (co do studijních záležitostí samozřejmě) studentky, které i přes všechny přípravné kurzy a akce spadly z monotónního středoškolského života do světa akademického a tápou.

A vy už víte, že následující týdny pro vás budou obdobím, kdy budete odpovídat dotazy typu: „Prosím tě, nevíš, kde je tady učebna …?“, „Vyznáš se tady? Nevíš, co znamená, když … ?“ či „Prosím tě, mám tady … , to jako znamená, že … ?“. Vy, byť budete mít za sebou sebenudnější nebo naopak sebenáročnější (a to po prokalené noci bývají velmi často) přednášku, prostě vám to nedá a z posledních sil vcelku slušně odpovíte. Možná ještě přihodíte něco typu: „To je támhleta učebna. A doporučuji si sednout dopředu, vzadu není nic slyšet.“, „Občas se do toho musí trochu kopnout. Ale spíš bych doporučil kafe v bufetu.“ nebo velmi časté: „Tady na to klikneš a může si vybrat jídlo. Doporučuju …“.

Kromě toho, že třetí případ může skončit společným obědem je vám k dispozici naprosto dokonalá odměna: její úsměv. Je vědecky dokázáno (a pokud ne, tak na tom jistě tajné armádní laboratoře po celém světě již nějakou dobu tajně pracují), že úsměv je jedna z nejskvělejších věcí vůbec.

A pokud se vás některá slečna zeptá: „Prosím tě, a co je vlastně to účko?“ nasadíte úsměv pro změnu vy a slečnu samozřejmě s dalšími dvěma nebo třemi spolubydlícími nebo spolužačkami pozvete na nějakou tu „Semmester Welcome Party“. Studium na vysoké není žádná flákárna a člověk se mu musí naplno věnovat hned od prvního dne studia.

Chtěl bych tímto poděkovat jednomu mému příteli, který mě inspiroval k napsání tohoto článku. Pane kolego, díky!

2004: Vesmírná Becherovka

17.10.201118.10.2011 by m@rtlin

Logo Vesmírné Becherovky

Úvodem
Viktorův příběh
Téměř na konci vesmíru
Konec, zvonec

2004: Vesmírná becherovka (VB) je adventura, kterou v roce 2004 vytvořil Daniel Scheirich. Tato hra získala cenu Becherovka game za rok 2004 a
já myslím, že oprávněně. V podstatě se jedná o příběh obyčejného mladíka, který se shodou náhod dostane do vesmíru s lahví Becherovky v
ruce. Při hře jsem si užil opravdu hodně zábavy, obzvláště pak díky tomu, že VB je jedna veliká parodie na všechno, co má něco společného s
vesmírem. Pokud si nechcete nechat ujít děj, tak si přečtete pouze poslední odstavec a děj hry přeskočte.

Viktorův příběh

Hra začíná tím, že vy, Viktor, se o polední pauze chcete setkat se svou dívkou, domluvit se s ní, že jste ukořistil v továrně na Becherovku (kde pracujete) jednu lahev, a že si uděláte příjemný večer, avšak uvidíte ji s jiným. Tak se vydáte pěšky domů, přes les, ovšem na mokrém podzimním listí vám to uklouzne a najednou jste se octli ve vesmírné lodi. Po chvíli za vámi přijde kapitán a sdělí vám, že Země je naprosto zaostalá planeta a že tam jezdí pouze pro ponožky, ze kterých těží obrovské množství dislokační energie (pro neznalce energie, která se uvolní, když se jedna z ponožek páru ztratí). Po odchodu kapitána způsobíte menší závadu, kvůli které budete muset přistát na meziplanetární vesmírné stanici.

Zde se nejdříve seznámíte s mimozemštankou Gwen, poté v baru +360° s barmankou provedete velice znepokojující dialog:„Dal bych si Becherovku“
„Beche… co?“ „Becherovku“
„Jakou …ovku?“ „BECHEROVKU.“
…

Po tomto rozhovoru se ještě dáte do řeči s panem Culexem, který připomíná obrovského komára. Ten vám povypráví příběh o Drátu Vejdrovi (něco jako největší vesmírný mafiánský boss)(jakpak, že se to jmenoval ta osoba ze Star Wars, Darth Vadera?), který zničil jedinou planetu, na které se vyráběl Blog svůj Gimelský Supercloumák, nejlepší pití v celé galaxii. Vy ale nalijete panu Culexovi vaší Becherovky, a on užasne nad takto dobrým nápojem. Poté se opět náhodou seznámíte s jistým Obývákem Kennobim (opravdu se jedná o slavného Obi-Wana Kenobiho ze Star Wars). Ten vás přivede na největší loď v celém známém vesmíru – Titanic (stejně jako ve Futuramě). Zde ovšem Obývák odhalí vaši skutečnou identitu.

Vy mu ovšem sdělíte, že znáte pana Culexe, dáte mu napít Becherovky,
a on tedy uzná, že ten, kdo by mohl spasit galaxii, možná opravdu budete vy, a ne Kluk Skájvokr, za kterého vás považoval. Různými „čachry“ a za použití ručníku (kterým se prokážete kolegům stopařům) získáte ztracený prsten hraběnky De Stella Bellatrix, který jí vrátíte a ona vám za to
umožní vstup do baru nulová gravitace (0G). Když tam vejdete, vyzkoušíte si, že jáma s nulovou gravitací opravdu funguje. U baru se
opět setkáváte Gwen a také s komplicem Dráta, nacož se snažíte reagovat voláním, ať jej zatknou. Při pohledu na jeho kvér však uposlechnete skočíte do jámy s nulovou gravitací, kterou se ovšem propadnete, a objevíte se někde úplně jinde.

A to v vězeňské cele lodi Hvězda smrti nebo Smrt hvězdy (její název není přesně znám), ze které se sice dostanete, tak, že zjistíte, že i vesmíru existuje zkrat a následně i rez. Jakmile vysvobodíte princeznu Láju (která je až moc podobná slavné princezně Lele), pokusíte se o útěk,
který vám zkomplikují dva stráže (naštěstí si vás nevšimnou).

Vy vyhledáte muniční sklad, kde najdete „jakousi trubičku“ (světelný meč) a příruční neutralizátor (připomíná spíše větší bazuku), kterými se vám vskutku podaří stráže zlikvidovat, a oba nasednete do jednomístné stíhačky. Drátovy perutě jsou vám v patách a tak se spouští retro-letecká střílečka (asi z počátku 80. let). V té ovšem nemáte
šanci a jste sestřeleni na planetu Erakis (tento název byl převzat z názvu existující hvězdy).

Téměř na konci vesmíru

Princezna rozzuřena, že vůbec neumíte pilotovat si stopne nějakého motorkáře a odletí pryč, vy se vydáváte prozkoumávat poušť. Míjíte polorozpadlé droidy (C-3PO a R2-D2),
hvězdnou bránu s cedulkou „mimo provoz“, a až se nakonec dostanete do míst připomínající egyptskou hrobku, do které se samozřejmě popadnete. Po přečtení mimozemských
hieroglifů (univerzálním překladačem) a obětováním své Becherovky se dostanete ven a uvědomíte si, že opravdu budete ten spasitel celé galaxie.
Poté rozebráním jednoho droida opravíte hvězdnou bránu a vstoupíte do ní. Po chvíli průletu hvězdokupou, jak je u hvězdné brány zvykem se
začnou objevovat různobarevná loga Windows (onen spořič windowsů 98 „létající okna“).

Na druhém konci na vás ovšem čeká sám Drát Vejdr za ním vaši mizozemští přátelé a jeden robot, kterého vůbec neznáte (což se i on Drátovi snaží neúspěšně vysvětlit). Vy tedy tasíte světelný meč, ale jelikož jej držíte obráceně, tak si dáte několikasekundovou technickou přestávku, abyste to
napravil. Po několika neúspěšných výpadech přeříznete řetěz, čímž se na Dráta začnou z uvolněné poličky sypat různé těžké předměty (žehlička,
bowlingová koule, atd.), čímž je Drát zlikvidován. Vy osvobodíte přátele, přičemž tomu ubohému robotovi uříznete ruku. Vydáte se ven a
spatříte krásné růžové moře planety Solaris.

Zde potěšíte pana Culexe zprávou, že Drát už je minulostí. On vám dá svoji vstupenku na
slavnostní zahájení sezóny (i když sezóna je na této planetě po celý rok) a tak se tedy vydáte ke vchodu na oslavu, ale plavčík je tak líný, že vám ani nedá klíč. Jdete mu tedy pro pití (jelikož nemáte peníze, přinesete mu vodu z kytek), když mu jej dáte trochu si postěžuje, že to chutná jako voda z kytek, ale nakonec vám klíč hodí. Vy vejdete a tím vlastně hra končí. Pouze se setkáte s dalšímu vašimi známými, a založíte společnost Vesmírná Becherovka s. r. o., která bude do vesmíru vyvážet Becherovku. Na Zemi se vracíte, zrovna, když má vaše dívka svatbu, a tak odlétáte s Gwen na party na Pluto.

Konec, zvonec

Po závěrečných titulcích vás ještě čeká malé překvapení na závěr, ale to už opravdu neprozradím.

VB je velice zábavná hra, mnohem zábavnější je ovšem pokud si ji zahrajte. Já jsem ji dohrál několikrát, má sice pár nevýhod (rozhovory
pouze formou bublin, hudba v midi), avšak i přes toto ji každému doporučuji. Takže až zase v neděli odpoledne nebude co dělat, stačí
najet na stránky becherovka game →, a v patřičné rubrice si ji najít, kliknout na „download“ pak už se jen ponořit do hloubi vesmíru.

Elektrotechnická definice psa

17.10.201121.10.2011 by m@rtlin

PES, neboli Profesionální elektronický systém, je analogově – digitální integrovaný obvod s mnoha funkcemi a poměrně širokým využitím v praxi. Obsahuje jeden základní vstup a několik výstupů.

Nejvýznamnější stavy

Pokud se na jeho vstup T (tlama) přivede log 1, obvod ji zpracuje a se zpožděním (pár hodin) vypíše několikrát log 1 na svých dvou základních výstupech. Pokud na vstup T log 1 nepřivedeme, obvod čeká, dokud tak neučiníme. Po několika desítkách hodin obvod začne selhávat a dojde k jeho úplnému zničení. Pokud na vstup T přivedeme nekvalitní hodnotu (tj. něco mezi log 0 a log 1, případně hodnota mnohonásobně vyšší než log 1), nastává tzv. hazardní stav. V tu chvíli se ze vstupu T stává výstup, který v poměrně častých intervalech vypisuje log 1. Také výstup K (konečník) vypisuje log 1 s větší frekvencí než obvykle.

Provozní teplota PSa se pohybuje přibližně od -10°C až do +40°C (záleží na typu), nízké a naopak vysoké teploty způsobují zvýšení spotřeby, hazardní stavy nebo dokonce až zničení obvodu.

Nesmíme zapomenout na napájení obvodu. To je realizováno připojením stejnosměrného napětí na vstup T, kterým si obvod doplní zásoby energie a může poté fungovat nějaký čas bez napájení (viz první odstavec).

Pouzdro

PES je zapouzdřen do pouzdra se čtyřmi chlupatými vývody a zemnícím kolíkem. Rozměry pouzdra se liší podle typu integrovaného obvodu, stejně jako barevné provedení. Vstup T je v přední části obvodu, výstup K v zadní části obvodu. Zbývající, méně významné vstupy a výstupy se nacházejí v podstatě na celém pouzdře.
PES se zatím nevyrábí v SMD (i když některé typy se rozměry SMD blíží- např. obvod PES J3-Z3\/-Č1′ K).

Použití

Tento integrovaný obvod používá v dnešní době mnoho domácností, především kvůli možnosti napojení na zařízení jako je Gumový balónek, což umožňuje používat jej jako hračku nejen pro děti. Naopak přesným naprogramováním jej lze používat jako součást zabezpečovacích zařízení, či k navigaci postižených. V současné době je jeho největším konkurentem integrovaný obvod zvaný KOČKA.

SuperTuxKart

17.10.201119.10.2011 by m@rtlin

logo Supertuxkart

SuperTuxKart je velice zábavná hra, jak již vyplývá z jejího názvu, vytvořená pro operační systém Linux. Jednou větou řečeno, jedná se o super hru, ve které jezdí (mimo jiné) Tux v malých motokárách (anglicky kart).

Co více psát? Na hře, a obecně na veškeré linuxové tvorbě se mi líbí takové teplo, které na mě sálá. Všechno je takové pozitivní, příjemné, milé, a když se má stát něco špatného, tak i to v sobě má něco dobrého (toto můžete pozorovat i u Simutrans). Když mě předjede Mozilla, nebo EvilTux, tak bych normálně nadával, ale u SupertuxKart si řeknu, no dobře, hold tudle trať neumím ale s úsměvem na tváři. Úsměv mi mrzl, až když jsem nemohl nějaký level udělat i několik hodin, ale to jen proto, že jsem strašný nervák a i nepatrná blbost mě dokáže k smrti vytočit.

Ukázkové video

Navíc se tvůrcům hry podařilo skloubit strašně moc odvětví dohromady, o což já se marně snažím velmi dlouho. Stejně tak, jak si můžete zajet závod na klasickém závodním okruhu, tak se také můžete projet v amazonském pralese, na hřbitově, na mléčné dráze, na pláži nebo jen na zasnežené hoře. Navštívíte také neznámou planetu XR591, kaňón, nebo dálniční přivaděč.

Trať Snow mountain. Jste-li v nouzi nejvyšší, zavolejte si Tuxe na pomoc!

Jak jsem psal, závodiště jsou opravdu komplexně zaměřená, od jednoduchých okruhů, až po opravdu těžké a dlouhé klikaté tratě.

Nechybí ani power-upy ve formě dárků, které vám například umožní vrhnout bowlingovou kouli s nadějí, že zasáhne některého ze soupeřů, nejrychlejšímu soupeři nasadit na pár sekund kotvu, nebo vypustit kalužku zvláštní růžové lepkavé kapaliny, které každého, kdo přes ni přejede zbrzdí na minimální rychlost.

Trať: Pevnost magma. GNU se dívá na jeden z portrétů krále Tuxe — Trať Pevnost magma. GNU se dívá na jeden z portrétů krále Tuxe, kterými je celá pevnost vyzdobena

Kromě dárečků můžete také sebrat slupku od banánu, která na vás kupříkladu umístí časovanou bombu, nebo onu kotvu nasadí vám. Nechybí ani láhve s nitrem.

Prostě SupertuxKart je pro mě skvělou relaxací. Za poslechu velice zajímavé hudby, a shlédnutí jednoduché (až primitivní) grafiky se občas se zasním, že bych třeba taky někdy mohl naprogramovat podobnou hru.

Video z mé oblíbené trati – Pevnost Magma

Pouze bych dodal, že SuperTuxKart najdete v repozitářích software Ubuntu a dokonce existuje i verze pro Windows, ale tak se mi tak příšerně seká, že jsem na ní neujel ani jedno kolo a šla do koše.

Mini verze RGB blikače

17.10.201119.10.2011 by m@rtlin

Proč?
Popis obvodu
Osazování
Návrh vlastních hodnot
První zapojení
Seznam součástek

Nedávno poté, co jsem si vytvořil tento RBG blikač (tzv. budič) pro 1 RGB LEDku s analogovou i digitální regulací (od teď jen velká verze) přináším jeho novou, menší verzi.

Ta vznikla neboť jsem si tu „velkou verzi“ zapojil do USB a používal jako pěkný doplněk k notebooku. Najednou jsem si však uvědomil, že jsem za tu dobu téměř s žádným potenciometrem ani neotočil. A navíc mě napadlo, že si na to nasadím plexisklovou trubičku z propisky za 4,-Kč, a tím vznikne jakoby neon. „Velká verze“ by proto potřebovala značně úpravy, a vzhledem k tomu, jaká to byla zbastlenina, tak jsem si prostě vytvořil novou verzi.

Popis obvodu

Při pohledu na schéma vidíme oproti „velké verzi“ trošku zjednodušení. Ubyly právě všechny 3 potenciometry pro analogovou regulaci i ten pro regulaci rychlosti blikání. Tím pádem odpadl i přepínač analog/digital. Doba blikání se tedy mění pouze vhodným zapojením RGB LEDky.

Jak jste si jistě všimli, tak ten čítač (IC1) má 4 výstupy a LEDka je RGB, tedy 3 barvy. Buďto si vedle ní můžete zapojit třeba bílou a mít 16 barevný čítač (klasické barvená 16- barevná (4-bitová) paleta pro např. MS windows 9*) nebo LED přepojovat. Buďto ji zapojíte do „nejpomalejších“ 3 bitů (a „nejrychleší bit“ zůstane nepoužit) a LEDka bude blikat pomaleji nebo ji naopak zapojíte do „nejrychlejší“ trojce bitů a bude blikat dvojnásobně rychle. Pokud použijete moje hodnoty součástek, tak celá perioda 8 barev bude 52 nebo 104 sekund.

Matrice, deska ze strany spůjů ZDE!

Co se týče stavby, tak můj cíl byl (jako vždy 🙂 vytvořit desku co nejjednodušší, jednak co do pájení a taky co do výroby DPS (domácí fotocesta nemusí být moc přesná). Tak jsem se snažil udělat co největší pájecí plošky a co nejsilnější cesty a to vše naopak zmrsknout na co nejmenší destičku. Takže se tam stalo, že se na pár místech cestičky spojily se sousedními pájecími ploškami. Po osvitu tedy musíte provést proškrabání! To buď dle schématu, nebo pomoci tohoto hybridního zobrazení.

Osazování

Pro osazování použijte buďto opět ten poloosazovák nebo úplný osazovák i když si myslím, že se stačí podívat do schématu co kam vede, a nacpat to tam.

Integráče tam dáte i se zavřenýma očima (opět doporučuji použít sokle – patice), keramický kondenzátor je tam jen 1 – 10nF až 100nF, elektrolyt hned vedle něj 47µF (jejich společná cesta je jeho mínus), ostatní elyty jsou také 47µF (jsem bral, co bylo doma :-). Podobně odpory – ty u 555ky jsou R₁ = 10k a R₂ = 100k, ty, co vedou přímo z IC2 jsou 100k ty zbývající po 470R. Dutinkáč může být na stojato (8 pinový asi neseženete, zkuste 2×4 pinový, 5+3 pinový nebo kupte 10 pinový a 2 piny ustřihněte) a tranzistory BC 337 – není co řešit. Nezapomeňte osadit ten 1 jumper, a připájet napájecí vodiče – klidně dvojlinku a do USB konektoru (jako já).

Návrh vlastních hodnot

Já sám jsem to měl celé navržené a ve chvíli, kdy jsem začal osazovat, tak jsem zjistil, že mi chybí odpory 47k, které tam měly být původně. Tak jsem to tak všelijak poupravoval, až vznikl výsledný seznam součástek. Takže si můžete upravovat součástky téměř jak se vám zlíbí. Pro R₁, R₂, C₁ a C₂ platí standartni zásady a vzorečky pro návrh astabilního klopného odvodu s NE555 →.

Pro ty vyhlazovací kombinace přibližně platí že doba přechodu je rovná R_X krát C_X krát konstanta (R_X a C_X jsou ty společné). Konstanta se liší pro rožínání a zhášení LEDky, protože při nabíjení např. C₃ teče část proudu i přes R₄, což zpomaluje nabíjení. Naopak, když se vybíjí, využije tento rezistor a vybíjí se tak rychleji. Pro rozsvětsování LEDky se tedy dá říct, že je to asi polovina součinu R_X x C_X, a doba zhášení je tomuto součinu téměř rovná. V mém případě asi 2 a 4,5 sekundy. Pokud by jste si upravovali součástky, tak akorát dávejte pozor na to, aby zhášení ledky netrvalo třeba 8 vteřin a jeden cyklus 555ky třeba vteřiny 2. To by pak LEDka jenom tak trošku pomžourávala.

První zapojení

Pokud si vůbec nejste jisti, zda-li vám to bude fungovat, tak doporučuji vyhodit oba integráče, vypojit RGB LEDku a zapojit ampérmetr na zdroj. Pokud zapojení neodebírá žádný proud (až na přechodový jev při nabíjení C₁), tak je pravděpodobně v pořádku. Pak vložte 555ku, a opět zkuste proud. Na pinu 3 555ky by jste měli naměřit napěťové pulsy. Jejich perioda bude celkem vysoká (několik vteřin), takže, tam ten měřák držte klidně půl minuty. Pokud měříte oscilace, můžete vložit čítač (IC-2). Pravděpodbně by už tam chyba být neměla, ale pro jistotu můžete přeměřit proudový odběr is čítačem, bez LED(ek). Měl by být téměř zanedbatelný-méně než 1mA. Největší odběr mají samotné LEDky (každá od 5mA do 20mA, v mém případě bral obvod při svitu všech LEDek kolem 15mA).

POZOR! Pokud máte vše zapojeno tak jak má, přiopojeno napájení, LEDky se nerozsvítí hned, neboť se musí nabít kondenzátory C₃-C₆. Takže první svit očekávejte až po několika sekundách!

Seznam součástek

R₁	10k
R₂	100k
R₃ – R₉	100k (4ks)
R₄ – R₁₀	470R (4ks)
C₁	47uF
C₂	10nF až 100nF
C₃ – C₆	47uF (4ks)
IC1	NE555
IC2	4520B, nebo jiný 2 x Cmos 4 bitový binární čítač s odpovídajícím uspořádáním pinů
T₁-T₄	BC 337 (4ks)
JMP1, JMP2	dutinkový konektor (ideálně) nastojato, celkem 8 pinů – viz text
–	kousek drátku na jumper a (ideálně) dvojlinka na napájení
–	kousek Cuprexitu s fotocitlivou vrstvou, asi 50×50 mm

Humorné obrázky

17.10.201115.4.2012 by m@rtlin

Smích je kořením života. A kdo mě zná, tak ví, že na mé tváři smích uvidíte velmi často. Ne, neberu drogy, jsem prostě tak trochu magor. Takže není nutno dodávat, že se humor dostal i do mojí grafické tvorby.

Po kliknutí na obrázek se dostanete na jeho podrobnější popis, kde si jej můžete zobrazit v plné velikosti. Snažil jsem se dodávat obrázky v plné velikosti, jsem však limitován hostingem a tak jsem byl nucen několik obrázků zmenšit.

Karlík a továrna ... — Karlík a továrna …

FANAtismus

17.10.20114.11.2011 by m@rtlin

U nás na (střední) škole učí jistý pan profesor Boháč. Respektive Inženýr František Boháč. „Učí“ základy elektrotechniky a elektroniku. Právě díky svému svéráznému zposobu učení je považován za jednu z legend školy (hned po Ing. Lorenzovi →, který je jeho pravým opakem) a tak není divu že se činí velké oblibě.

Kromě toho, že každá neznalost studenta je odpálkována do autu formulací „My jsme měli Fanu“ tak byla jednou do světa vyslána parodie na tehdy myslím zrovna probíhající reklamu mobilního operátora Vodafone →. Jeden pilný student nahradil Petra Čvrtníčka panem profesorem, a text poupravil asi ve smyslu „Mohl jsem vám dát jednoduchou písemku, byly by samé jedničky, … A když pětky, tak pro všechny!„.

Součastně s tím se naše třída učila pracovat s Photoshopem a studenti začali hromadně následovat onu parodii na Vodafone, a tak vznikaly díla jako Fanovi Dráhy (pravděpodobně se jedná o pravopisnou chybu), Ork Fanovec, SuperFana (Superman), HitFan (Hitman), nebo například FanaCent (50Cent). A tak jsem se i já, jakožto také právě žačínající grafik zapojil a nějak mě to chytlo…

A tak jsem tvůrcem fanových fotomontáží dodnes.

Logo společnosti Fanasonic

m@rtlin's web

… web nejen pro ajťáky

zábava