8 studentů, 6 vyučujících, 2 učebny

Začíná mi nový semestr a tak jsem hned takto zkraje využil jednoho záchvatu prokrastinace, abych konečně napsal, jaký to je na navazující informatice.

Ano, je to tak. Už pár měsíců se mi přede jménem blyští „akademický“ (dá-li se takto bakalář vůbec nazvat) titul. Jen o pár týdnů kratší dobu se pyšním titulem „student navazujícího magisterského programu Informatika“.

Ano, je to tak, opravdu jsem se spolu s (pokud se nepletu, tak na počátku semestru) 11 dalšími statečnými vydal vstříc vědění, poznání – a otročení na přednáškách a cvičeních. Říkáte si, co mě k tomu, kromě honby mého vlastního ega za magisterským titulem, vůbec vedlo? Bylo to vlastně celkem prosté.

Přijímačky? Hlavně se neopít

Když jsem na jaře před rokem (2014) pracoval na bakalářské práci, práce mi vůbec nešla od ruky (více v samostatném článku). Když jsem poté přešel na učení se na státnice, zpočátku to vypadalo podobně. Po pár dnech či týdnech se mi to však najednou začalo dávat do souvislostí, najednou mi to všechno začalo dávat smysl, najednou jsem tomu všemu začal rozumět. Jednou jsem dokonce přišel asi ve 4 ráno domů z noční procházky se psem, protože jsem asi tři hodiny chodil po okolí a odříkával si pro sebe, jak funguje referenční model ISO/OSI.

Tou dobou jsem si začal říkat, že nechci strávit zbytek života mlácením do klávesnice a trháním si vlasů koukajíce na výpis výjimky. A stejně tak – na druhou stranu jsem prostě nechtěl opustit to naše krásné akademické prostředí (tím ovšem v žádném případě nemyslím budovu, ve které se katedra nachází, ani prostředí vývojové – i LispWorks opustím docela rád; měl jsem na mysli prostředí, které voní po proměnných a leskne se jak reflexivní a symetrická relace na množině).

Zkrátka jsem změnil své stanovisko z „půjdu to zkusit a když mě vyhodí, tak to přežiju“ na „půjdu to zkusit a chci to dodělat!“. Stačilo jen udělat státnice, přijímačky a bakalářku.

K mému pozitivu pro mě přijímačky byly hned následující den po státnicích, tedy vše ještě v živé paměti. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky přecházel z oboru „Aplikovaná informatika“ na obor „Informatika“, přijímací řízení se tedy skládalo z obsahu státních závěrečných zkoušek z mého nového oboru, takže jsem znal asi tak dvě třetiny požadovaného učiva.

Naivně jsem tedy doufal, že po příchodu ze státnic sednu ke skriptům a osvojím si ještě alespoň základní pojmy z algebry a vyčíslitelnosti. Na druhou, a to tu pozitivnější stranu, podařilo se mi udržet se na uzdě a oslavy úspěšných státnic si odložit a spojit je s oslavami úspěšných přijímaček.

Byl tam taky týpek, co se ho zeptali na ekvivalenci a on mlčel. On fakt mlčel!

Další den jsem tedy předstoupil před komisi, odvykládal pár vět o uspořádání a už mi bylo gratulováno. No, nebudu to zbytečně natahovat, i bakalářku jsem nějak sesmolil, obhájil a přežil i byrokratické peklo na podzimním zápise.

 Cvičení? Jo, běžte si zaběhat

A začal semestr. Koukám do rozvrhu a zjišťuji, že až na prakticky pár drobných výjimek neopustíme dvě malé učebny skryté kdesi v útrobách katedry, na samotném konci chodby. Také katalog vyučujících se tak nějak zastavil na nevelikém čísle. Cvičení buďto vedou sami přednášející, nebo jeden ze dvojice doktorandů. Mnohem častěji se však stávalo, že z úst přednášejícího zazněla věta: „Jo a abych nezapomněl, dneska cvičení nebude“.

A nebo něco v tomto smyslu zaznělo hned na první přednášce a cvičení prostě neexistovala. Ono se také není čemu divit – když po třech přednáškách typu definice-věta-důkaz narazíte na první půlminutový příklad, po něm následuje další třípřednášková smršť vět a důkazů, tak něco jako cvičení prostě nemá smysl.

K mému nemilému překvapení se po nás opět chtělo implementovat vybrané problémy z přednášek. Bohužel – jakožto studenti navazujícího oboru se už zabýváme komplikovanějšími problémy, takže i jejich implementace je mnohem náročnější. To, co jsme na bakaláři odbyli s tím, že to už je zbytečně složité, my implementujeme málem čtyřmi způsoby a ještě navíc testujeme nad fiktivními daty a ověřujeme tak odvozené vzorce.

Cvičící přijde na hodinu, řekne: „Byli jste na přednášce? Tak to naprogramujte.“, poděkuje za pozornost a odejde.

Na druhou stranu se začalo mezi požadavky na zápočty objevovat čím dále tím častěji psaní seminárek, elaborátů či „rešerší“ (převyprávění článku vlastními slovy). Jako bonus pak v rámci procvičení angličtiny prezentace libovolného tématu v angličtině v předmětu Computer Science.

Zkouška? To je dobrý …

Nároky na zápočet se lišily vyučující od vyučujícího. Někdo ho dával prakticky zadarmo (proč taky filtrovat i těch 8 studentů, že?). Jiní zase chtěli, aby jsme si to vyzkoušeli a netápali u zkoušky nad základními pojmy (věta: „Vždyť jste to programoval, ne?“ byla docela běžná). Nicméně ani to obvykle nebyla nějak výrazná překážka a prakticky všichni jsme u všech předmětů postoupili ke zkoušce.

Zkoušky byly obecně také zajímavé. Nikdo po nás nechtěl, abychom se učili nějaké sálodlouhé odvozování a výpočty zpaměti. Většina věcí se řešila jen ideově. Já jsem tak kupříkladu řešíval i důkazy (které jsou u většiny předmětů většinou jejich obsahu). Na absolvování to stačilo, spousta spolužáků dokonce důkazy řešila přitroublým úsměvem a – taky prošli.

Zkrátka, pokud jste chodili poctivě na přednášky a nespali tam, stačí si to jen pár dní před zkouškou oživit, osvěžit, zopakovat a dostudovat si detaily (např. přesné znění definic, příp. základních vět). Jak jsme se shodli – od člověka, který nastoupí na navazující po i tak náročném bakaláři (a nejde si dodělat magistra nebo inženýra nějakou snažší cestou), tak se předpokládá, že ho olomoucká informatika zaujala a vyučující si toho jsou vědomi. A proto si studentů váží, už to pro ně nejsou ti, které by mohli (a že by to často nejraděj udělali) poslat domů jedinou dobře mířenou otázkou. Na magistrovi přijdete, něco řeknete, co jste se o tom naučili, a pak už diskutujete se zkoušejícím a pokud nemluvíte úplně zcestně, tak vás nevyhodí.

„Vypsal jsem to na 7 ráno a čekal jsem, že nikdo nedorazí a já to budu moct zrušit a pospat si.“

Nicméně dovolil bych si jedno upozornění pro aplikované informatiky: Psal jsem, že zkoušky jsou celkem v pohodě. To sice ano, ale za předpokladu, že znáte (alespoň) základní pojmy z algebry, pravděpodobnosti, logiky a vyčíslitelnosti. V opačném případě vám příprava zabere o polovinu času víc a vy budete googlit, co že je to ta ortonormální matice, úplný ohraničený svaz, Bayesova věta, dedukce, či třída PSPACE.

Co tady děláte? Poslouchám?!

Závěrem bych se připojil ke kolegovi Halfarovi a jeho článku. Zmiňuje, že – stejně jako já – si začíná být vědom toho, že se mu akademické měsíce blíží ke konci, a že už dávno nemusí řešit problémy s tím, kde získat co nejvíce kreditů „zadarmo“, a začíná tak navštěvovat předměty, které ho prostě zajímají.

Ze stejného důvodu jsem si zapsal předměty TeX pro pokročilé a Kognitivní chyby a biasy. Je fakt, že si mezi všemi těmi filosofy na hodinách KCB připadám tak trochu jako „The Englishman in New York“, a že opravdu doufám, že se mě nikdo nezeptá na původ (resp. studijní obor), protože by na mě koukali opravdu jak na vetřelce či špeha. Uvidím, co se mi poštěstí ulovit příští rok, ale chtěl bych ještě absolvovat dvousemestrální kurz angličtiny a rád bych také nenáročně pokračoval ve studiu teorie myšlení.

Zkrátka – jak říkám – navazující už je hodně o tom, že člověk dělá to, co ho baví (ve druháku jsou snad jen dva povinné předměty, zbytek si studenti volí podle toho, co je zajímá). A oni to ví a tak vás v tom podporují.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..