Vzorce, rovnice a výrazy přes internet? Pomocí mého Editoru rovnic Online!

Také už se vám někdy stalo, že po vás někdo chtěl, aby jste mu něco vysvětlili přes ICQ/facebook chat? Nějaký příklad, nebo tak něco?

Uplně vidím, jak mu tam píšete „a1 na2 + a2 na 2 / (a1 – a2) na2“, pak si uvědomíte chybu a doplníte „to a1 na2 + a2 na 2 mělo být taky v závorce“. Takhle s ním komunikujete pár desítek minut a hlava se vám div nezavaří při transformování z chatu do matematického zápisu a natož, aby jste uvažoval, co s ním a jak jej upravovat či počítat.






Tomu je nyní konec! (Fuj, zní to jak Horst Fuchs z Teleshoppingu, ale nemohu si pomoct ;-)).  Nyní přichází edrovonl, tedy Editor rovnic online, ve kterém si vcelku pohodlnně to, co jste předtím svému kolegovi posílali ručně přepíšete do speciálního jazyka (který není ninak těžký – velmi se podobá přirozenému jazyku) a vašemu kolegovi pouze pošlete odkaz na vámi zapsaný výraz/rovnici.






Jak snadné!

Tohle umí už jen Wolfram Alpha.

Nemusíte se bát, že by na vás byl edrovonl nedostačující. Je dimenzován pro potřeby jak těch nejjednodušších výrazů a rovnic (tak dobře, „měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě“ edrovonl neumí :-)) tak až na úrověn základů vysokoškolské matematiky (operátory jako suma, limita, integrál, produkt, a podob.).

No a mě nezbývá nic jiného než vyvěsit odkaz na jeho spuštění:

 

Editor rovnic Online ZDE

Postudijní deprese

Stalo se mi to po odmaturování, stalo se mi to i letos (v prváku) po zkouškovém a stává se to mým kamarádům.
Říkám tomu „postudijní deprese“.

Představte si (nebo případně vzpomeňte) – máte zkouškové (nebo třeba svaťák), učíte se jak diví (tady se opravdu vtipné přirovnání prostě vymyslet nedá). Kofein přijímáte ve všech formách (v posledních dnech snad i dýcháním v nevětraném pokoji), nechodíte spát dřív než ve dvě ráno, nespíte víc než polovinu běžné doby, o stravování ani nemluvě. Sluneční světlo vidíte tak možná, když vyrazíte do obchodu doplnit zásoby kofeinových produktů či si vyzvednout dovezenou pizzu.

Samozřejmě přeháním, já osobně svaťák trávil celkem v klidu s minimem kofeinu a maximem spánku.

Dobrá, pokud tedy vaše tělo tyto dny přežije a dokonce se i něco naučíte, jedete tedy ke zkoušce. Ať je úspěšná či nikoliv, najednou přijdete domů, a s blaženým výrazem ve tváři prohlásíte: „Super, mám to za sebou, tak teď si budu užívat“, načež upadnete v kómat do postele a probudíte se né dřív než následující den.

Po probuzení zjistíte, že vám tělo odcestovalo na dovolenou. Vypovědělo službu. Selžhalo. Pravděpodobně jste si (naivně) mysleli, že jak jste tu zkoušku udělali, tak si začnete užívat. To si však myslíte, tedy psychická část těla (chcete-li, software). Bohužel hardware je jiného názoru a to takového, že by teď potřebuje fest regeneraci.

Na(ne)štěstí toto, fyzické, stadium může trvat jen několik dní, poté se i to tělo vrátí do normálu.

Ale  pak přijde ta horší část postudijní deprese. Psychická. S fyzickou je člověk schopen se smířit – po takové námaze je vcelku očekavatelná takováto reakce, ale že se do toho zapojí i psychika už je poněkud překvapivé. Po těch dnech, kdy jel mozek na 180% vám nyní i on vypoví službu se slovy: „Už nikdy více“. A prostě vypne.

I když víte, že toho máte moc (takové ty věci, které díky intenzivnímu studiu odkládáte), třeba do práce, pokud máte volnou pracovní dobu, ideálně pokud pracujete doma, tak to prostě nejde. Kupříkladu pokud třeba chcete programovat (což je tedy na myšlení velmi náročná činnost), tak si otevřete zdrojový kód a mozek není schopen vyplodit jedinou myšlenku. Tak do toho kódu takhle čučíte několik minut, né-li hodin a poté to stejně zabalíte a zbytek dne strávíte čuměním do zdi (byť třeba na facebooku) nebo v posteli. Nic jiného se vám opravdu nepodaří.

Nebavily mě ani v té obě mé oblíbení počítačové hry, seriály, filmy, ani videa  které používám přesně v těchto situacích. A pokud netrávíte celé dny lítáním po venku, budou marné i snahy o provozování nějaké exteriérové aktivity, jako je sport. Proč také, když je venku tak děsné počasí (v létě vedro k padnutí a v zimě zase zima nebo sychravo)? Dovedete si jistě také představit, jak na tom bude vaše chuť k jídlu.

A najednou vám prostě začne vadit všechno. Hromada špinavého nádobí, jen si povzdychnete, když jdete kolem, a raději by jste vyhodil do vzduchu celý byt než aby jste jej museli umýt. Ale ani to se vám nechce a tak jej dříve nebo později stejně umyjete.

Nejraději by jste prostě jen a jen spali. Což neznamená, že sami. Řekl bych, že spíš naopak. A to nejen za střízliva. Tím jsem nemyslel, že toto období musíte strávit s lahví v ruce a nějakými osobami opačného pohlaví v posteli. Ale je fakt, že ve společnosti přátel někde v chládku nějaké hospůdky nebo vinárny taky pomůže odbourat toto období. Už jen proto, že poté prospíte polovinu dalšího dne.

Po několika dnech, nebo týdnech, to pomalu vyprchá, vy se začnete vracet zpět do normálního života a začnete opět fungovat. A když se k tomuto období vrátíte, zjistíte, že to nebylo až tak úplně nejhorší, nějaký ten den strávit jen tak nicneděláním.

FANAtismus

U nás na (střední) škole učí jistý pan profesor Boháč. Respektive Inženýr František Boháč. „Učí“ základy elektrotechniky a elektroniku. Právě díky svému svéráznému zposobu učení je považován za jednu z legend školy (hned po Ing. Lorenzovi →, který je jeho pravým opakem) a tak není divu že se činí velké oblibě.

Kromě toho, že každá neznalost studenta je odpálkována do autu formulací „My jsme měli Fanu“ tak byla jednou do světa vyslána parodie na tehdy myslím zrovna probíhající reklamu mobilního operátora Vodafone →. Jeden pilný student nahradil Petra Čvrtníčka panem profesorem, a text poupravil asi ve smyslu „Mohl jsem vám dát jednoduchou písemku, byly by samé jedničky, … A když pětky, tak pro všechny!„.

Součastně s tím se naše třída učila pracovat s Photoshopem a studenti začali hromadně následovat onu parodii na Vodafone, a tak vznikaly díla jako Fanovi Dráhy (pravděpodobně se jedná o pravopisnou chybu), Ork Fanovec, SuperFana (Superman), HitFan (Hitman), nebo například FanaCent (50Cent). A tak jsem se i já, jakožto také právě žačínající grafik zapojil a nějak mě to chytlo…

A tak jsem tvůrcem fanových fotomontáží dodnes.

Praktická maturitní zkouška

Bylo pondělí 9. května 2011 odpoledne a já jsem se právě vrátil ze školy, kde jsem (předpokládal jsem že zdárně) absolohoval praktickou maturitní zkoušku z odborné způsobilosti. Místo toho, abych věnoval každou minutku volného času přípravě na ústní, které mě čekaly o tři dny později ve čtvrtek, sedl jsem k počítači, že sepíši mé dojmy, neboť jak se píše v závěru, to co mě na praktické potkalo mě na celé škole bavilo mnohem víc než to, co jsem nakonec šel studovat.

  1. Příchod, pohoda
  2. Téma, nervy
  3. Návrh, v klidu
  4. Tvorba, ach
  5. Měření, pot všude
  6. Protokol, flákačka

Říkám si, sakra, nikde nikdo známej, tak můžu zpomalit ať tam nejsem první. Jakmile se blížím ke škole, slyším neobvyklý ruch. „Že by poslední zvonění?“, říkám si. V ten okamžik zacházím za roh a před školou stojí banda, asi 30 studentů v oblecích připravených maturovat. Zastavím se, že s nimi hodím řeč, ale první slova po pozdravu mě upozornila, že jdu pozdě, že už mám být ve škole. Když vyjdu do posluchárny, kde mělo nastat slavnostní losování témat, skutečně pozoruji, že přicházím jako předposlední. Usednu, vyslechnu si instrukce a pak s napětím v řádech desítek Voltů očekávám zvonek.

Téma, nervy

Deset minut nato zazvoní zvonek a několik sekund poté mlčky a s kamennými tvářemi vstoupí skupina, pětice myslím, inženýrů a magistrů. Losování započne. První dva táhnou praxi. Sakra, ať zbyde i nějaká na mě! Já nechci Programové vybavení! Přichází třetí praxe, prokládaná mikroprocesorovou technikou. Padlo i jedno programování. Přichází řada na mě. Sáhnu do pytlíku a nahmatám něco, co připomínalo bradavky. Nervózně tedy něco chňapnu a vytáhnu ven. Po vytažení se můj údiv ještě zvýšil, neboť to, co jsem nyní měl v ruce, nejen, že skutečně připomínalo část prsu, ale navíc jsem nikde neviděl ono tolik očekávané číslo. Napadlo mě, že by mohlo být z druhé strany. Kupón jsme otočil a uviděl číslo. Řekl jsem nahlas „Martin Jašek, jedenáct.“ Ozval se pan profesor Hanina, že půjdu k němu, do dílny praxí. Nyní už jsem jen vyčkával, jaký získám přidělený výrobek. Zadání nakonec znělo až moc prostě: „Zesilovač.“ V duchu mi hlavou probleskl zesilovač Sinclair Z30, který jsme konstruovali. Nemohl jsem uvěřit, že bych musel něco takovéhoto stavět, když ostatní fasovali zapojení jako „Stabilizátor napětí“ nebo „Generátor s 555“ a tak jsem tuto myšlenku velmi rychle opustil a doufal (spíše si byl jist), že se jedná o ten zesilovač s TDAčkem, o kterém se nám pan profesor Hanina párkrát zmínil.

Po příchodu do dílny jsem si připadal jak na Štědrý večer. Všude naaranžované svěráčky, mikropáječky, nářadí, hadříky, připravené mističky s kalafunou a obrovské klubko cínu, až jsem slintal. Dostal jsem schéma. Měl jsem pravdu. Jednalo se o zapojení s operačním zesilovačem TDA2003. V tu chvíli mnou proniklo teplo, neboť jsem si při shlédnutí schématu okamžitě vzpoměl na jedno zapojení, které pravděpodobně také obsahovalo tentýž obvod (vždy váhám, zda-li je to TDA2003, TDA2007, TDA2005 …) a se kterým jsem se docela natrápil. Jak jsem nyní zjistil, tak moje maturitní práce byla jehozjednodušenou verzí. V duchu jsem si vybavoval patálie, které jsem s ním zažil a uklidňoval mě pouze fakt, že na problémy s tímto zapojením jsem narážel pouze u stereo provedení. Jakmile jsme obdrželi základní informace, přesunuli jsme se do počítačové laboratoře čislo tři, kde nás očekával inženýr Burda s nažhavenými stroji.

Jen tak informativně se nás zeptal, jestli náhodou někdou nebudeme používat PADs, avšak jeho dotaz byl naprosto zbytečný, neboť dva z nás byli vcelku zkušení Eaglisté a dva byli začátečníci. Pustil jsem se do tvorby schématu. Opravdu jsem se piplal s téměř každým detailem, každý popisek součástky jsem čtyřikrát posunul tak, aby se mi co nejvíce líbil. Když jsem zpozoroval, že mám náskok před ostatními, tak jsem součástkám začal přidávat hodnoty. A kdo znáte Eagle tak víte, že poté, když chcete posunout hodnotu součástky, zruší se vám tím i poloha jejího názvu. A tak tedy znovu. Poté jsem se ohlédl a bílé monitory zčernaly a pro mě to byl signál, že ti dva za mnou mají schéma hotové a už dělají desku. Vrhl jsem se i já tedy na návrh desky.

Netrvalo dlouho a desku jsem měl navrženou. Poté jsem si ale všiml, že ve svorkovnicích byl drobný popisek, něco jako „drát sem“. Pohlédl jsem na desku a u všech tří svorkovnic se tento popisek nacházel směrem k součástkám, nikoliv směrem ven z desky. Řekl jsem si „mám čas, a ještě by si toho někdo mohl všimnout a známka by šla dolů a tak jsem umazal cestičky, svorkovnice otočil a znovu připojil, u poslední jsem dokonce použil funkci prohození nožiček (pin swap). Když jsem panu profesoru Burdovi oznámil, že už budu končit, poradil mi, ať ještě desku „vyleji mědí“, tedy aby i volná místaj obsahovala měď.

Tak jsem mírně znervózněl a otevřel si nápovědu. Chvíli jsem jí listoval, ale nic jsem v ní nenašel, tak jsem si párkrát projel menu na horní liště ale nakonec to vzdal a soubory vytiskl do pdf. Následně my bylo řečeno, ať se připojím k síti. A tak jsem se začal rýpat v nastavení a když, se mi připojení nedařilo, prozradil mi pan profesor, že stačí zasunout kabel do síťové karty počítače. Po hardwarovém připojení k síti jsem schéma a desku odeslal k tisku. Po kontrole jsem odcházel zpět do dílny.

Cestou jsem hodil řeč s jednou pohlednou studentkou Vyšší odborné, která si nevěděla rady s automatem na potraviny. Pravděpodobně proto, že na chodbě u automatu je docela příšeří si toho, že jsem v obleku všimla asi až po půl minutě. Trochu ji to překvapilo, ale já jsem ji ujistil, že není problém, že mi akorát probíhá praktická maturitní zkouška. Slečna si z nerozhodnosti objednala pytlík čipsů za deset korun a po víceméně vzájemném popřání si štěstí jsem pokračoval do dílny, zatímco ona se pravděpodobně vydala na dvůr, kde se slunili její spolužáci a spolužačky.

Tvorba, ach

Po příchodu do dílny jsem dostal už hotovou desku ( s čímž jsem tak trochu počítal z předchozí konverzace s kamarády, kteří maturovali pře námi), k ní matrici a samozřejmě „osazovák“. Převlékl jsem se a když jsem se chopil pilníku, abych si poupravil desku, uvolnila se vrtačka. S radostí jsem k ní vyběhl a začal si desku vrtat. Po odvrtání jsem ji ještě opižlal hrany, které byly od „pákovek“ jednak ostré a druhak mírně naštíplé (a prostě jsem na toto puntičkář). Nicméně konečně přišlo to hlavní – osazování a pájení.

Vzal jsem osazovák a začal osazovat. Po prvních součástkách jsem musel čekat, až pan profesor vypájí z několik let starých maturitních prací svorkovnice, abych si je tam mohl zapájet já. Konflikt nastal, když jsem zjistil, že autor zadaného schématu zaměnil elektrolytický kondenzátor za keramický (čehož jsem si všiml již při tvorbě schématu) avšak na osazovací plán z bůhví jakého důvodu vložil tyto kondenzátory oba jako keramické. Tím pádem jsem samozřejmě jeden z nich prohodil a musel ven. Při tom se kvalitnímu plošáku od EZK jedna ta pájecí ploška uloupla, ale pořád držela. Naštěstí zbytek prací pak proběhl naprosto bez problémů a já jako první jsem obvod odzkoušel, ještě v dílně.

Měření, pot všude

Poté jsem si vzal nejnutnější psací potřeby a upaloval do laboratoří měření provést přesné přeměření obvodu. Pevnou rukou na de mnou bděl inženýr Lorenz. Mráz po zádech mi běhal, když jsem se snažil dle zadání ze zesilovače dostat půlwatový výkon snižováním zátěže, neboť zvyšováním vstupního napětí se přebuzoval. Tak jsem tak snižoval odpor zátěže a přibližně na dvaceti Ohmech najednou koukám, ampérmetr ukazuje nulu. „Zatížené je to jak tatrovka a neteče tam žádný proud?“ Přemílal jsem si v duchu a napadla mě jedinná příčina tohoto jevu. Okamžitě jsem vyrval dráty z napájení a až pak jsem si uvědomil, že je-li toto ten operační zesilovač, který mám doma, tak jsem kdesi o něm četl, že má zabudovanou jednak tepelnou a druhak protizkratovou ochranu, takže se třeba mohl jen přehřát a vypnout.

Chvíli jsem jen tak sublimoval, jaké by to asi bylo přijít dolů do dílny se slovy „já jsem to odprásk“ a pozorovat mezi obláčky kalafunových výparů obličeje mých spolužáků, které by jistě tato zpráva dvakrát nepotěšila. Jakmile už se mi pouzdro operačního zesilovače zdálo vcelku studené, zapojil jsem obvod znovu, když v tu chvíli mi probleskla hlavou myšlenka, že poslední hodnota, kterou si pamatuji byla něco kolem 160 miliAmpér. Mohlo se tam dostat třeba 220 milíků a tak jsem mohl odprásknout pojistku v měřáku. Vzal jsem si tedy nový a skutečně – krásných padesát miliků si to vesele hnalo do zesíku. Utřel jsem si pot z čela a pak ještě chvíli uvažoval jak to udělat, než jsem objevil, že povytažením potenciometru apmlitudy generátoru se sníží napětí (desetkrát- ATT-10). To jsem přesně potřeboval! Po pár minutách bylo doměřeno. Pan Lorenz mi načmrkul tři podpisy ( k mému překvapení naměřené hodnoty nijak zvlášť nestudoval) a šel jsem dál.

Protokol, flákačka

Poté už to bylo jednoduché: Sbalit si věci v dílně a upalovat psát zprávu. Dveře mi otevřel inženýr Duda a po vstupu jsem najednou spatřil plno lidí. Vzhledem k tomu, že jsem očekával, že přicházím do laboratoře první tak mě ti čtyři lidé, píšící protokoly do měření vcelku zaskočili. I sedl jsem k počítači, otevřel si hlavní nabídku Start a po chvíli pátrání jsem našel složku OpenOffice a v ní program Writer (uživatelé MS Office tento program znáte pod pojmem Word). Začal jsem psát mým obvyklým způsobem, tedy jedna drobná a většinou logická informace zabalená do dlouhé věty („Po připojení budícího sinusového napětí z generátoru napětí se na obrazovce osciloskopu objevila výstupní sinusovka“), posléze jsem vložil hlavičku, zápatí, nějaké ty tabulky, v Open Office Calc (pro neznalce bych upozornil, že se jedná o „náhražku“ Excelu od Microsoftu) jsem nakreslil krásný průběh, vložil do zprávy a bylo hotovo. Už jen chybělo schéma.

To jsem měl ovšem uložené v jiném počítači a tak pan profesor Duda přinesl flashku, že si to do ní nakopíruji a přenesu. Při zapojování flashky do onoho počítače jsem jej však vypojil ze zásuvky (omylem, kabel tam byl špatně připojen). Kamarád, který na tomto počítači zrovna pracoval, mi poděkoval, zapojil flasku a po zapnutí jsme zjistili, že nejde ani klávesnice ani myš. Počítač jsme restartovali znovu a naštěstí už vše šlo.

Nicméně všichni měli zprávu tak na stránku, maximálně stránku a půl a já jsem odcházel k tisku s třemi plnými stranami. Všechny papíry, na které jsem za celých těch 7 hodin sáhl jsem pak strčil do složky a odevzdal spolu se všemi soubory, kterých jsem se dotkl (tím je myšleno provedení příkazu touch, takže jejich vytvoření) pánům profesorům, počkal si na zbývající kamarády a vydali jsme se domů. (Do hospody jsem šli až po písemných. dodatek 16. června 2011)

Známku sice zatím nevím, ale s vysokým napětím očekávám velmi malou číselnou hodnotu (kromě návrhu desky, kde jsem nevěděl vylívání mědí, vše vypadalo, že by mělo být bez problémů).

Známku jsem se dozvěděl v den ústních, a tou byla, jak jsem předpokládal výborná.
Tímto jsem se oficiálně naposledy setkal s pájkou, nástrojem, který ze mě udělal elektrotechnika (a tato jednička je toho důkazem), od tohoto okamžiku už budu jen sedět u počítače a programovat.

Čtenářský deník

Právě předpředpředpředpředloni (2010/2011) jsem maturoval. Byla schválena státní forma maturity, takže to pro studenty znamená, že do Českého jazyka a literatury si mají připravit 20 knih, které přečetli a že kterých budou vycházet u ústní zkoušky.

Jelikož já jsem student pilný, tak jsem na to celé 3 roky kašlal a vše četl až ve 4. ročníku. Vzhledem k tomu, že jsem to potřeboval v hlavě udržet necelý rok, tak jsme si začal sepisovat tento čtenářský deník, který dávám i na tyto webovky. Pokud vás zajímá pouze letmá charakteristika a rozbor jazykových prostředků, tak tu hledejte u odborníků (tzn. např. ceskyjazyk.cz, superstrankyomaturitezcestiny.cz, a podob.), tady najdete spíš rozebranou strukturu děje.

Zde je kompletní seznam četby

Kliknutím na název díla se vám toto dílo zobrazí.

  1. DALIMILOVA KRONIKA (OLDŘICH A BOŽENA)
  2. PODKONÍ A ŽÁK
  3. Karel Jaromír Erben KYTICE
  4. Karel Hynek Mácha MÁJ
  5. Henryk Sinkiewicz QUO VADIS
  6. Bratři Mrstikove MARYŠA
  7. Jan Neruda POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
  8. Wiliam Shakespeare ROMEO A JULIE
  9. Bohumil Hrabal OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE
  10. Alois Jirásek STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
  11. Charles Baudelaire KVĚTY ZLA (ZDECHLINA)
  12. Jaroslav Hašek OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA
  13. Jiří Wolker TĚŽKÁ HODINA
  14. Romain Rolland PETR A LUCIE
  15. Pierre Boule MOST PŘES ŘEKU KWAI
  16. Jiří Žáček OKURKOVÁ SEZÓNA
  17. Ray Bradbury 451 STUPŇŮ FAHRENHEITA
  18. Divadlo Járy Cimrmana VIZIONÁŘ
  19. Arthur Hailey LETIŠTĚ
  20. George Orwell FARMA ZVÍŘAT
  21. Dodatečná díla (nejsou v moji Maturitní četbě):

  22. Božena Němcová BABIČKA
  23. Vladislav Vančura OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO (POVÍDKA KOSMAS)

Protokoly a technické zprávy

Řekl bych, že po článku s bude tento pro studenty SPŠE druhý nejpopulárnější článek na tomto webu vůbec. Otázka je jestli je to dobře. Je sice fakt, že proto to dělám, ale zase také je tu plno zajímavých věcí (samozřejmě, i protokoly jsou zajímavé ;-), proklikejte si to tu.

Abych se vrátil k tématu, zde jsou všechny (a dokonce i něco víc) mé školní práce, které se vztahují k odborným předmětům. Takže zde najdete, seřazené podle ročníků, různé protokoly, především do praxí, ale i projekty do PRV nebo MIT.

Jako první bych uvedl obecné záhlaví protokolu. Často jsme dostávali za úkol vypracovat nějakou práci ručně (většinou sady příkladů u pana profesora Baránka) a tak jsem si vytvořil toto obyčejné záhlaví, do kterého jsem si vyplnil požadované kolonky, vytiskl a použil jako titulní list. Když už po mě ten vyučující nic nepřečetl, tak se nejnutnější informace dozvěděl v této hlavičce.

Záhlaví obecného protokolu

Prvák – zahřívací kolo

V prváku se dělalo hodně obecného, takže na něco, k čemu by se dal dělat protokol bylo velmi málo. Zkrátka jsme dělali jeden:

Praxe – Ověření platnosti Kirhoffových a Ohmova zákona

Druhák – generálka na měření

V Druháku se to rozjelo na plno- praxe i číslicovka, to byl samej protokol:

Praxe:

 

Číslicová technika

 

Třeťák  – měříme!

Ve třeťáku se to hodně začalo směrovat na měření, takže jsme měli akorát jeden protokol do mikroprocesorovky a jeden do programování (no, spíš jenom zdroják se záhlavím):

Program do PRV (Výpočty ze vzorce)

MIT – Kalkulátor aritmetického průměru

Čtvrťák  – vyklusáváme

Ve čtvrťáku – věřte nebo ne – se už krom měřenínepsaly protokoly žádné. Jednak proto, že už v podstatě žádné další předměty nebyly (mohl bych sem dát projekt do PRV, ale programy z Foxky jsou tak nechutně nepřenositelné, že by vám k ničemu nebyl), protože byly právě měřením utlačovány. Oproti třeťáky, kde se měřilo 6 ůloh jich ve čtvrťáku jich byl dvojnásobek – 12.

Protokoly do ELM

Takže hoši, už umíte dělič napětí, takže máte půlku školy za sebou, Hlásával
pan profesor Boháč. Ta druhá polovina školy je přežít měření. Je to brutus, to vám povím. Přežijí (což znamená mít lepší známku než čtyřku, neboť tu stejně mívá většina třídy) jen ti nejsilnější, resp. ti s nejsilnější vůlí.

Měření je třeba se věnovat. Není sice třeba, aby se vám o něm zdálo, tak jak jednomu mému nejmenovanému spolužákovi, ale pokud chcete měření dávat, musíte mít pevné základy a pokud možno nesmí být vaším nepřítelem (zase ne nejlepší přítel – opravdu neznám nikoho, kdy by se těšil, až si zae bude moct napsat nějaký ten protokůlek). Argument My jsme měli Fanu!, který používá většina jeho odchovanců na svou obranu, je vám k ničemu. Zaprvé, já ho měl taky a byl jsem premiant třídy (a téměř i školy) a navíc, většině učitelů měření je to fakt jedno, chtějí znalosti.

Ale hlavní náplní tohoto článku nejsou mé rady, ale protokoly. K těm bych vám řekl jen jedno, ale to stejně nikdo nedodržuje:

Serte se s tím, ne na to!

Potřebujete udělat dojem. ať je to hezký (ale zase ne moc – je to protokol, ne omalovánky), poutavý, přehledný a ať to vypadá, že tomu rozumíte. Budete-li mít Teoretický úvod přes celou stránku, učitel to pravděpodobně ani nebude číst, jen si to odfajfkne s tím že tomu rozumíte, i když jste to celé stáhli někde z nejmenované Wiki encyklopedie.

Prostě to vemte ve velkým stylu – všechno velké, rozsáhlé, na známce rozhodně nepřidá, když na titulním listu učitel spatří Počet listů: 3, protože už teď je mu jasné, že tam máte hov…

Hodně zdaru, počítejte si příkladky a pozdravujte mé milé pány profesory!

Stažení protokolů


Pouze bych upozornil, že ve čtvrťáku už jsem si z těch protokolů dělal tak trochu p… Kromě toho, že jsem schémata stovkových úloh (10*-4R) dělal v Gimpu a zbývajících v Inkscapu, tak se mi podařilo do každé Tabulky použitých přístrojů vložit nějaký vtípek. Obvykle nějaký parametr, který s měřícími vlastnostmi toho daného přístroje absolutně vůbec nesouvisí.

Použitím jednoho ze tří formulářů nalevo a dole vyberte požadovaný protokol.

Kódové označení




Parametry

Ročník

Laboratoř


Úloha




V prvním do pole zadejte přesný kód protokolu (kromě -TS, -PT a podob.). Na velikosti písmene „R“ nezáleží.

Použitím druhého formuláře zvolíte parametry protokolu. Po zvolení ročníku se automaticky upraví ostatní pole, volte jej proto jako první. U zkušebního protokolu (000-3R) nezáleží na zvolené laboraotři.

Pokud znáte přesný název protkolu, použijte třetí formulář, kde pouze požadovaný název vyberete ze seznamu a potvrdíte.

Název