Ty lampo jedna pouliční!

Příběhy jsou všude kolem nás. Některé vyplouvají na povrch až po setmění. Další najdeme přímo nad našimi hlavami. A jiné …

Nenapadlo vás někdy, že ty páry pouličních lamp, co osvětlují přechody pro chodce, jsou jak mladý pár po hádce? Nemyslím teď ty staré, vysoké, oranžově svítící lampy se sodíkovými výbojkami. Mám na mysli ty menší lampy s lomeným stožárem. Přesně ty, co posledních pár let jasně bílou barvou osvětlují (obvykle z obou stran) snad všechny přechody pro chodce ve městech.

Tak přesně ty myslím. Jako kdyby se svým totálně sklopeným – avšak o to soustředěnějším pohledem – báli pohlédnout do tváře svého druha. Jakoby jejich svit byl plný výčitek, strachu a tak trochu i lítosti. Asi už se nikdy nikdo nedozvíme, co se vlastně stalo. Ostatně tak už to v životě chodí. Než se nadějete, stojíte, koukáte do země a strašně moc si přejete to vrátit zpátky.

A tak si tu, jen tak, stojí dvojice pouličních lamp. Ve dne spí, v noci bdí. Zklesle stojí, mlčky zírají do země, na onu černo-bílou pruhovanou věc, po které se však stále někdo vozí a nebo minimálně do ní pěkně z ostra šlápne.

Bolestné každé takové šlápnutí. A i přes to všechno nejsme svědky ničeho jiného, než nekonečného „nic“. Hádky, ve které nepadlo ani jedno slovo. Mlčení, a soustředěného pohledu do země, ve snaze tam něco najít. Nic víc. Jako kdyby nedokázali zvednout hlavy, podívat se sami sobě do očí, pousmát se a říct si, že to zase bude dobrý. Pro Krista pána, vždyť jsou to jen lampy, co hrozného si mohli udělat?!

Podobně si asi tak povzdechla stará lampa (ano, ta vysoká stará, co svítí oranžově, jak jsem o ni psal v úvodu). „Ach ti mladí.“ Tolik plni života – a oni jej marní zahleděním do země. Stará lampa už toho zažila hodně. Dost možná desítky letu tu stojí. Ač ji elektronika už tak neslouží, a rez už si pomalu začíná vybírat svou daň, stále ještě svému účelu slouží. Nemá sice tolik sil, jak ti dva mladí támhle dole, nicméně síly své využívá s rozvahou.

Svůj pohled neupírá rovnou do země, ale díky svému ne zcela sklopenému pohledu má možnost sledovat i to, co se děje v blízkém okolí. A to, co neví, se dozvěděla od Bláži naproti nebo Karla vlevo. Ale pokaždé, když se večer rozzáří halogeny těch dvou dole, posteskne si. Stará lampa, která toho prožila tolik, kterou už tolikrát chtěli vyměnit. Která už desítky let trpí útoky vandalů, zlodějů a sprejerů. Která pamatuje snad ještě Husáka a doby, kdy klidně půl dne nespatřila nic jiného, než Trabanta, MBéčko nebo Škodu 120. Tedy – samozřejmě kromě lidí.

Kromě lidí, těch prapodivných stvoření, které ji nějakým zvláštním způsobem přivedly na svět. Jsou to – věru – obdivuhodná stvoření. Nejen, že vytváří něco tak na pohled bezúčelného, jako jsou pouliční lampy, ale ještě se o ně starají. Jakoby něco, co celou noc zírá upřeně do země pro tyto „člověky“ mělo nějaký smysl.

Smysl – a jsme opět u toho. Co ti dva tam dole provádějí? Proč nemůžou být jak li „lidé“, radostní, šťastní, upovídaní? Co to má za smysl jen tak mlčky celou noc stát a zírat do země? Stará lampa nechápe. V tom zabzučela Karlova tlumivka, že prý toho Honzu, mladýho z druhýho konce ulice porazilo auto. Smutná to zpráva pro celou ulici. Sníh na svých zátylcích, který svým smutkem zahřívají, pomalu odkapává. Lampy v celé ulici pláčou.

Ale s těmi dvěma mladými, jako by to ani nehlo. Díky moderním technologiím výroby, jako by snad ani nedokázali plakat. Stále mlčky stojí, hledí do změti černo-bílých pruhů. Nic víc.

I ten starý moudrý a ustaraný semafor na konci ulice, který má celou ulici jako na dlani, si jen mrčí něco málo pod vousy. Že prý pamatuje doby, kdy každá lampa radostně zářila do všech stran a to. A to dokonce válka, neválka. „No co, nová doba.“ Zamručí si naposled. Blíží se půlnoc, jeho směna pomalu končí.

A ty mladé čeká další tichá noc. Kéž by se tak mohli zvednou a pohlédnout si do tváře! Alespoň maličko. Staré lampě, ale jistě všem ostatním v ulici, by se určitě ulevilo. Zvednou hlavy – tak málo by stačilo.

A teď je řada na vás. Rozhlédněte se, vlevo, vpravo. Máte na stole lampičku? Co asi tak trápí ji?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *