Bylo pondělí 9. května 2011 odpoledne a já jsem se právě vrátil ze školy, kde jsem (předpokládal jsem že zdárně) absolohoval praktickou maturitní zkoušku z odborné způsobilosti. Místo toho, abych věnoval každou minutku volného času přípravě na ústní, které mě čekaly o tři dny později ve čtvrtek, sedl jsem k počítači, že sepíši mé dojmy, neboť jak se píše v závěru, to co mě na praktické potkalo mě na celé škole bavilo mnohem víc než to, co jsem nakonec šel studovat.
Říkám si, sakra, nikde nikdo známej, tak můžu zpomalit ať tam nejsem první. Jakmile se blížím ke škole, slyším neobvyklý ruch. „Že by poslední zvonění?“, říkám si. V ten okamžik zacházím za roh a před školou stojí banda, asi 30 studentů v oblecích připravených maturovat. Zastavím se, že s nimi hodím řeč, ale první slova po pozdravu mě upozornila, že jdu pozdě, že už mám být ve škole. Když vyjdu do posluchárny, kde mělo nastat slavnostní losování témat, skutečně pozoruji, že přicházím jako předposlední. Usednu, vyslechnu si instrukce a pak s napětím v řádech desítek Voltů očekávám zvonek.
Téma, nervy
Deset minut nato zazvoní zvonek a několik sekund poté mlčky a s kamennými tvářemi vstoupí skupina, pětice myslím, inženýrů a magistrů. Losování započne. První dva táhnou praxi. Sakra, ať zbyde i nějaká na mě! Já nechci Programové vybavení! Přichází třetí praxe, prokládaná mikroprocesorovou technikou. Padlo i jedno programování. Přichází řada na mě. Sáhnu do pytlíku a nahmatám něco, co připomínalo bradavky. Nervózně tedy něco chňapnu a vytáhnu ven. Po vytažení se můj údiv ještě zvýšil, neboť to, co jsem nyní měl v ruce, nejen, že skutečně připomínalo část prsu, ale navíc jsem nikde neviděl ono tolik očekávané číslo. Napadlo mě, že by mohlo být z druhé strany. Kupón jsme otočil a uviděl číslo. Řekl jsem nahlas „Martin Jašek, jedenáct.“ Ozval se pan profesor Hanina, že půjdu k němu, do dílny praxí. Nyní už jsem jen vyčkával, jaký získám přidělený výrobek. Zadání nakonec znělo až moc prostě: „Zesilovač.“ V duchu mi hlavou probleskl zesilovač Sinclair Z30, který jsme konstruovali. Nemohl jsem uvěřit, že bych musel něco takovéhoto stavět, když ostatní fasovali zapojení jako „Stabilizátor napětí“ nebo „Generátor s 555“ a tak jsem tuto myšlenku velmi rychle opustil a doufal (spíše si byl jist), že se jedná o ten zesilovač s TDAčkem, o kterém se nám pan profesor Hanina párkrát zmínil.
Po příchodu do dílny jsem si připadal jak na Štědrý večer. Všude naaranžované svěráčky, mikropáječky, nářadí, hadříky, připravené mističky s kalafunou a obrovské klubko cínu, až jsem slintal. Dostal jsem schéma. Měl jsem pravdu. Jednalo se o zapojení s operačním zesilovačem TDA2003. V tu chvíli mnou proniklo teplo, neboť jsem si při shlédnutí schématu okamžitě vzpoměl na jedno zapojení, které pravděpodobně také obsahovalo tentýž obvod (vždy váhám, zda-li je to TDA2003, TDA2007, TDA2005 …) a se kterým jsem se docela natrápil. Jak jsem nyní zjistil, tak moje maturitní práce byla jehozjednodušenou verzí. V duchu jsem si vybavoval patálie, které jsem s ním zažil a uklidňoval mě pouze fakt, že na problémy s tímto zapojením jsem narážel pouze u stereo provedení. Jakmile jsme obdrželi základní informace, přesunuli jsme se do počítačové laboratoře čislo tři, kde nás očekával inženýr Burda s nažhavenými stroji.
Návrh, v klidu
Jen tak informativně se nás zeptal, jestli náhodou někdou nebudeme používat PADs, avšak jeho dotaz byl naprosto zbytečný, neboť dva z nás byli vcelku zkušení Eaglisté a dva byli začátečníci. Pustil jsem se do tvorby schématu. Opravdu jsem se piplal s téměř každým detailem, každý popisek součástky jsem čtyřikrát posunul tak, aby se mi co nejvíce líbil. Když jsem zpozoroval, že mám náskok před ostatními, tak jsem součástkám začal přidávat hodnoty. A kdo znáte Eagle tak víte, že poté, když chcete posunout hodnotu součástky, zruší se vám tím i poloha jejího názvu. A tak tedy znovu. Poté jsem se ohlédl a bílé monitory zčernaly a pro mě to byl signál, že ti dva za mnou mají schéma hotové a už dělají desku. Vrhl jsem se i já tedy na návrh desky.
Netrvalo dlouho a desku jsem měl navrženou. Poté jsem si ale všiml, že ve svorkovnicích byl drobný popisek, něco jako „drát sem“. Pohlédl jsem na desku a u všech tří svorkovnic se tento popisek nacházel směrem k součástkám, nikoliv směrem ven z desky. Řekl jsem si „mám čas, a ještě by si toho někdo mohl všimnout a známka by šla dolů a tak jsem umazal cestičky, svorkovnice otočil a znovu připojil, u poslední jsem dokonce použil funkci prohození nožiček (pin swap). Když jsem panu profesoru Burdovi oznámil, že už budu končit, poradil mi, ať ještě desku „vyleji mědí“, tedy aby i volná místaj obsahovala měď.
Tak jsem mírně znervózněl a otevřel si nápovědu. Chvíli jsem jí listoval, ale nic jsem v ní nenašel, tak jsem si párkrát projel menu na horní liště ale nakonec to vzdal a soubory vytiskl do pdf. Následně my bylo řečeno, ať se připojím k síti. A tak jsem se začal rýpat v nastavení a když, se mi připojení nedařilo, prozradil mi pan profesor, že stačí zasunout kabel do síťové karty počítače. Po hardwarovém připojení k síti jsem schéma a desku odeslal k tisku. Po kontrole jsem odcházel zpět do dílny.
Cestou jsem hodil řeč s jednou pohlednou studentkou Vyšší odborné, která si nevěděla rady s automatem na potraviny. Pravděpodobně proto, že na chodbě u automatu je docela příšeří si toho, že jsem v obleku všimla asi až po půl minutě. Trochu ji to překvapilo, ale já jsem ji ujistil, že není problém, že mi akorát probíhá praktická maturitní zkouška. Slečna si z nerozhodnosti objednala pytlík čipsů za deset korun a po víceméně vzájemném popřání si štěstí jsem pokračoval do dílny, zatímco ona se pravděpodobně vydala na dvůr, kde se slunili její spolužáci a spolužačky.
Tvorba, ach
Po příchodu do dílny jsem dostal už hotovou desku ( s čímž jsem tak trochu počítal z předchozí konverzace s kamarády, kteří maturovali pře námi), k ní matrici a samozřejmě „osazovák“. Převlékl jsem se a když jsem se chopil pilníku, abych si poupravil desku, uvolnila se vrtačka. S radostí jsem k ní vyběhl a začal si desku vrtat. Po odvrtání jsem ji ještě opižlal hrany, které byly od „pákovek“ jednak ostré a druhak mírně naštíplé (a prostě jsem na toto puntičkář). Nicméně konečně přišlo to hlavní – osazování a pájení.
Vzal jsem osazovák a začal osazovat. Po prvních součástkách jsem musel čekat, až pan profesor vypájí z několik let starých maturitních prací svorkovnice, abych si je tam mohl zapájet já. Konflikt nastal, když jsem zjistil, že autor zadaného schématu zaměnil elektrolytický kondenzátor za keramický (čehož jsem si všiml již při tvorbě schématu) avšak na osazovací plán z bůhví jakého důvodu vložil tyto kondenzátory oba jako keramické. Tím pádem jsem samozřejmě jeden z nich prohodil a musel ven. Při tom se kvalitnímu plošáku od EZK jedna ta pájecí ploška uloupla, ale pořád držela. Naštěstí zbytek prací pak proběhl naprosto bez problémů a já jako první jsem obvod odzkoušel, ještě v dílně.
Měření, pot všude
Poté jsem si vzal nejnutnější psací potřeby a upaloval do laboratoří měření provést přesné přeměření obvodu. Pevnou rukou na de mnou bděl inženýr Lorenz. Mráz po zádech mi běhal, když jsem se snažil dle zadání ze zesilovače dostat půlwatový výkon snižováním zátěže, neboť zvyšováním vstupního napětí se přebuzoval. Tak jsem tak snižoval odpor zátěže a přibližně na dvaceti Ohmech najednou koukám, ampérmetr ukazuje nulu. „Zatížené je to jak tatrovka a neteče tam žádný proud?“ Přemílal jsem si v duchu a napadla mě jedinná příčina tohoto jevu. Okamžitě jsem vyrval dráty z napájení a až pak jsem si uvědomil, že je-li toto ten operační zesilovač, který mám doma, tak jsem kdesi o něm četl, že má zabudovanou jednak tepelnou a druhak protizkratovou ochranu, takže se třeba mohl jen přehřát a vypnout.
Chvíli jsem jen tak sublimoval, jaké by to asi bylo přijít dolů do dílny se slovy „já jsem to odprásk“ a pozorovat mezi obláčky kalafunových výparů obličeje mých spolužáků, které by jistě tato zpráva dvakrát nepotěšila. Jakmile už se mi pouzdro operačního zesilovače zdálo vcelku studené, zapojil jsem obvod znovu, když v tu chvíli mi probleskla hlavou myšlenka, že poslední hodnota, kterou si pamatuji byla něco kolem 160 miliAmpér. Mohlo se tam dostat třeba 220 milíků a tak jsem mohl odprásknout pojistku v měřáku. Vzal jsem si tedy nový a skutečně – krásných padesát miliků si to vesele hnalo do zesíku. Utřel jsem si pot z čela a pak ještě chvíli uvažoval jak to udělat, než jsem objevil, že povytažením potenciometru apmlitudy generátoru se sníží napětí (desetkrát- ATT-10). To jsem přesně potřeboval! Po pár minutách bylo doměřeno. Pan Lorenz mi načmrkul tři podpisy ( k mému překvapení naměřené hodnoty nijak zvlášť nestudoval) a šel jsem dál.
Protokol, flákačka
Poté už to bylo jednoduché: Sbalit si věci v dílně a upalovat psát zprávu. Dveře mi otevřel inženýr Duda a po vstupu jsem najednou spatřil plno lidí. Vzhledem k tomu, že jsem očekával, že přicházím do laboratoře první tak mě ti čtyři lidé, píšící protokoly do měření vcelku zaskočili. I sedl jsem k počítači, otevřel si hlavní nabídku Start a po chvíli pátrání jsem našel složku OpenOffice a v ní program Writer (uživatelé MS Office tento program znáte pod pojmem Word). Začal jsem psát mým obvyklým způsobem, tedy jedna drobná a většinou logická informace zabalená do dlouhé věty („Po připojení budícího sinusového napětí z generátoru napětí se na obrazovce osciloskopu objevila výstupní sinusovka“), posléze jsem vložil hlavičku, zápatí, nějaké ty tabulky, v Open Office Calc (pro neznalce bych upozornil, že se jedná o „náhražku“ Excelu od Microsoftu) jsem nakreslil krásný průběh, vložil do zprávy a bylo hotovo. Už jen chybělo schéma.
To jsem měl ovšem uložené v jiném počítači a tak pan profesor Duda přinesl flashku, že si to do ní nakopíruji a přenesu. Při zapojování flashky do onoho počítače jsem jej však vypojil ze zásuvky (omylem, kabel tam byl špatně připojen). Kamarád, který na tomto počítači zrovna pracoval, mi poděkoval, zapojil flasku a po zapnutí jsme zjistili, že nejde ani klávesnice ani myš. Počítač jsme restartovali znovu a naštěstí už vše šlo.
Nicméně všichni měli zprávu tak na stránku, maximálně stránku a půl a já jsem odcházel k tisku s třemi plnými stranami. Všechny papíry, na které jsem za celých těch 7 hodin sáhl jsem pak strčil do složky a odevzdal spolu se všemi soubory, kterých jsem se dotkl (tím je myšleno provedení příkazu touch, takže jejich vytvoření) pánům profesorům, počkal si na zbývající kamarády a vydali jsme se domů. (Do hospody jsem šli až po písemných. dodatek 16. června 2011)
Známku sice zatím nevím, ale s vysokým napětím očekávám velmi malou číselnou hodnotu (kromě návrhu desky, kde jsem nevěděl vylívání mědí, vše vypadalo, že by mělo být bez problémů).
Známku jsem se dozvěděl v den ústních, a tou byla, jak jsem předpokládal výborná.
Tímto jsem se oficiálně naposledy setkal s pájkou, nástrojem, který ze mě udělal elektrotechnika (a tato jednička je toho důkazem), od tohoto okamžiku už budu jen sedět u počítače a programovat.