Lustr

Když může televize Nova vysílat reportáže o tom, proč padá chleba namazanou stranou dolů, proč bych já nemohl napsat o tom, jak jsem montoval lustr?

Bylo krásné jarní nedělní odpoledne. Až moc krásné na to, abych jej trávil u počítače prací. Nicméně – ven se mi tak nějak ani nechtělo, bylo mi totiž jasné, že by stejný nápad měla polovina města. Rozhlédl jsem se tedy kolem sebe a říkal si, co bych tak mohl dělat doma.

Při procházení bytem jsem však pozoroval všude jen potřebu nudných rutinních domácích prací. V tom jsem ale zakopl o nenápadnou krabici.

Byla to krabice s lustrem. Ano, s lustrem (stropním svítidlem chcete-li). Octnula se tam totiž docela náhodou.

Někdy na podzim jsem zpozoroval, že v nejmenovaném obchodním řetězci s nábytkem a domácími potřebami vyprodávají jeden typ lustru. Vzhledem k tomu, že sestřin pokoj se snažil působit relativně moderně a přívětivě, tak žárovka visící ze stropu (dobře, a ještě spolu s hradbou postavenou z U-101 skříněk pocházejících z UP Rousínov, n.p.) celkový dojem silně kazila.

Díra sem, díra tam

Jal jsem se tedy ono svítidlo zakoupiti. Po jeho rozbalení jsem zjistil, že k jeho montáži postačuje „pouze“ přichycení dvěma šroubky ke stropu. Vzhledem k tomu, že vrtačka, kterou disponuji doma by šla použít stěží jako ruční šlehač, natož jako něco, čím udělám díru do železobetonového stropního panelu, kontaktoval jsem mámu.

Její přítel je totiž velký kutil a z nářadí má téměř všechno a co ne, tak milerád dokoupí (mimochodem – kdybyste někdo měli pár hektarů pole na poorání, napište, na to taky máme mašinku). Jenže znáte to – bydlí na druhém konci města, pracuje na tom třetím, takže co by pohledával u mě? A ještě navíc s vrtačkou?

Takže se to tak nějak pořád odkládalo, pak přišly Vánoce, chřipková epidemie, zkouškové a až – konečně tu stojí ve dveřích mámin přítel s vrtačkou v ruce. Opět otevírám krabici s lustrem, beru ho do ruky odměřuji si díry a vrtám. Půl půl roku čekání, půl minuty vrtání a je hotovo. Nevadí, poděkoval jsem, rozloučil se a lustr opět schoval se slovy, až budu mít čas, tak ho tam přichytím a zapojím.

Kabel – kabel – kabel

Tedy do dneška. Opět jsem tedy otevřel krabici a vrhl se do díla.

V těle lustru (jak budu říkat té plechové vaničce připláclé ke stropu) byla připevněna (napevno) čokoláda, která rozváděla elektřinu do tří esteticky pozohýbaných a navzájem propletených kovových trubiček, které měly být zakončené skleněnými baňkami s žárovkami. Hned mi bylo jasné, že ten 30let starý hliníkový přívod, který lustr napájí, do této čokoládky opravdu nedostanu.

Musel jsem tedy na stávající, ze stropu trčící, asi pěticentimetrový hliníkový fragment kabelu (při demontáži původního světla se u nuláku ulomilo dalšího půl centimetru, drželo to pohromadě jen silou vůle) napojit kabel, který měl propojit čokoládku u stropu s čokoládkou v těle světla.

Už v ten moment mi bylo jasné, že vecpat dvě čokolády a kus kabelu je propojující do malé plechové vaničky nebude vůbec nic lehkého. Nicméně – ustřihl jsem si kus kabelu, jak mám ve zvyku odizolované konce zapájel a šel ho zapojit. Problém číslo 1: V jedné ruce držím šroubovák, v druhé ruce světlo. Jak přesvědčím ty vodiče, aby se zasunuly do čokolády a vydržely tam, než je utáhnu?

Po chvíli experimentování jsem si vypomohl igelitovým obalem, ve kterém byl celý lustr v krabici zabalen (lustr jsem tak udržoval u stropu jen pomocí dvou prstů). Elektrickou část jsem tedy měl celkem úspěšně za sebou.

Když jsem začal lustr přišroubovávat ke stropu, začal se však cukat. On totiž měl být upevněn na principu „bajonetu“ (lustr se nasadil přes šroubky, pootočením se usadil a šroubky se dotáhly).  Křivostí stropu (nebo vyvrtaných děr) ale spíš faktem, že nikdo nepočítal s tím, že se dovnitř bude muset vměstnat o čokoládu víc, se světlem prakticky nešlo pootočit. To znamená, že nezávisle na dotažení šroubků světlo šlo k zemi stejně snadno jako jsem ho ke stropu přitlačil já rukou, tedy bez ohledu na nějaké šroubky.

Přisunul jsem si stůl a vlezl na něj, abych se do toho mohl trošku víc opřít. Chvíli jsem s lustrem hýbal, až se mi ho podařilo nějak znásilnit, aby mohl držet alespoň na 1 a půl šroubku (a když jsem viděl, jak se začíná plech okolo šroubků deformovat, raději už jsem to tak nechal).

Zdobení vánočního stromečku

Nyní přišla závěrečná fáze – montáž baněk. Každá (z těch estetických) trubiček byla zakončena plastovou objímkou na žárovku, která měla zvnějšku závit s matkou, kterou se měla přichytit baňka. Baňka měla pro tento (a jistě také estetický a termoregulační) důvod v přední části otvor.

Dobře, nasadil jsem tedy baňku na objímku, prostrčil otvorem matku a že ji zašroubuji. Záhy jsem ale zjistil, že mé prsty jsou na to moc krátké – sotva jsem dosáhl na objímku, natož abych na ni našrouboval matku. Kleště sice byly dlouhé tak akorát, ale – tentokrát byla zase pro změnu moc široká matka. Zkusil jsem i kleště na porcování drůbeže, ale také bez šance.

Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem baňku vycpal vším, co bylo po ruce (sáčky od součástek světla a bublinkové igelity z krabice), do toho zarazil prsty a začal točit. Točil jsem tím, co bylo vevnitř, točil jsem baňkou a ono to prostě donutilo otočit se i tu matku. Připadal jsem si sice, jako policista, když šroubuje žárovku (znáte to, jeden drží žárovku, 4 točí stolem – akorát tady jsem na to byl sám), ale fungovalo to!

Když jsem takto montoval třetí baňku, zjistil jsem, že když poté přitlačím baňku k matce a začnu s ní otáčet, kupodivu rozpohybuje i matku. S radostí, že budu moct tímto způsobem dotáhnout všechny baňky tak, aby nezačaly cinkat pokaždé, když někdo udělá krok, začal jsem zpětně dotahovat zbylé dvě.  K mému překvapení jsem při dotahování druhé uslyšel slabé křupnutí a zpozoroval hrstku střepů, jak se řítí k zemi. Kousek baňky se prostě jen tak ulomil. To už jsem opravdu nadával.

Budiž světlo!

Dobře, tak už jsem raději nechal utahování a našrouboval jsem tam žárovky a šel to zkusit. Nu, první dvě minuty elektronika v žárovkách bzučela jak bulharské transformátory, pak se trošku uklidnila. Světla lustr dává docela dost, jen přece jen vypadá trošku vyjukaně na tom starém socialistickém stropě. Nebo si možná budu muset jen zvyknout na to, že lustr konečně nějak vypadá.

Závěrem bych chtěl dodat, že výrobci nábytku a bytových doplňků občas produkují pěkné kousky. Schválně – kolikrát se vám stalo, že se vám při skládání třeba stolečku zatoulala jedna matka? A zrovna taková, která měla asijský závit, a nebyla nikde k sehnání.

O kvalitě by se také dalo polemizovat. Je to sice jen lustr, tedy něco, u čeho se nepředpokládá, že bude nějak extrémně zatěžován a namáhán, ale – co montáž? Stačí, aby se vám špatně chytil šroubek (nebo spíš vrut) a už to není to, co v testovací laboratoři schválili a – pak se divte, že je to křivé.

Jo a také se hodí občas mezi těmi bublinkovými igelity vyhrabat návod. Třeba v něm zjistíte, že někde v hloubi té krabice se nachází nějaký jednoduchý nástroj, který slouží k dotahování matek (tak jako tomu právě teď je v mém případě).

Když už nic, alespoň jsem si doplnil zásoby bublinkového igelitu. Takže až zase budu ve hodně nervózní, mám co praskat.

Apokalypsa v Olomouci

Je pondělní ráno a já jsem nucen neuvěřitelně brzy vstávat. Při pohledu z okna (zatím ještě) nevidím nic zajímavého. Nevidím totiž nic. Vypadá to jako relativně běžné podzimní ráno – celé město je zalito mléčně bílou ranní mlhou.

Ještě rozespalý opouštím domov a vyrážím do školy. Chodník je nezvykle zapadaný listím. Jako by tudy několik týdnů nikdo nešel. Podle obrysů v dáli rozpoznávám, kudy vede má cesta. Nikde nikdo a – co víc – místo jinak nemalého ruchu na přilehlých cestách slyším jen nějaké nerozpoznatelné hučení z dáli. Ve vzduchu je cítit prazvláštní pach.

Když se blížím k jedné z největších křižovatek ve městě, před sebou mám jen chodník po pár metrech končící kdesi v mlze.Vím, že někde tam padesát metrů přede mnou, někde v nedohlednu se nachází křižovatka. Začínám rozpoznávat světla semaforů.

Podle jejich uspořádání usuzuji, že auta mají zelenou a tak přidávám do kroku, abych ke křižovatce došel tak akorát, když jim padne červená a mně, jakožto chodci, zelená. Když v tom se zarazím. Z mlhy ke mě začnou vystupovat obrysy potácejících se postav. Přede mnou se rozestoupí asi takových 8 figur, které se ke mně pomalu, šouravě, blíží.

V ten moment mi hlavou proletěly snad všechny filmy o zombících, jaké znám. Říkám si – vlevo dům, vpravo obchod – není úniku. Musím jít dál. Přidám na kroku – stvoření napůl živá, napůl mrtvá se přece nedokáží pohybovat moc rychle.

Z mlhy na mě začnou vystupovat reflektory naprosto nehnutě stojících aut. Dle jejich umístění typuji, že stojí napříč celou křižovatkou a táhnou se až do nedohledna. Jako by se zastavil čas právě v momentě, kdy jeden směr má zelenou. Slyším souzvuk všech všech běžících motorů a odněkud z dáli houkačky vozidel IZS.

Podezřelá stvoření se mezitím blíží. Jeden z nich se pohybuje nezvykle rychle a tak získává o proti ostatním náskok. Už to není jen tmavší skvrna v mlze, už začínám rozpoznávat obrysy. Vypadá to jako postarší žena menšího vzrůstu s větší kabelkou, kterou nese těsně nad zemí. Na hlavě má zvláštní starobylý účes a přes sebe nějaký ošuntělý kabát.

Bez povšimnutí mě míjí. Lehce se ohlédnu přes rameno, jestli je tomu tak skutečně či zda-li ji například za sebou netáhne něčí střeva.

V ten moment mě již ovšem z druhé strany míjí vysoký muž, který lehce kulhá na levou nohu. A v pravé ruce si nese ošoupanou aktovku. Nic víc. Obdobným způsobem mě minou i zbývající.

Při pohledu na napůl rozbitou a v trávě ležící jinak majestátní ceduli informující o rozvoji této části města a na všudypřítomné nánosy listí, říkám si, že se asi moc dívám na americké filmy. Jasně, zombíci přece neexistují. A ti lidé, které jsem potkal byli prostě jen nakaženi nějakým přísně tajným vládním virem, takže se jim funkce mozku omezily jen na : „Jako každé ráno vstát a jít normálně do práce“.

Jak tomu je doopravdy si uvědomím, až když opravdu přijdu k semaforu a čekám na zelenou. Kolem mě sice dále naprosto bez povšimnutí kráčí lidé s kabáty a aktovkami a bez ohledu na semafory přechází cestu. Ale vidím, jak auta stojící v křižovatce se pomalu začínají dávat do pohybu.

A hlavně – vzpomněl jsem si na večer z předešlého dne. Večer, který by mohl nést označení: „předvečer olomoucké apokalypsy“.

Apokalypsa?
Apokalypsa?

Ten večer jsem totiž potkal nějakého člověka v reflexní vestě, jak obíhal tuto křižovatku a osazoval ji zákazy vjezdu. Osazoval zákazy vjezdu jednu z nejrušnějších křižovatek ve městě a hlavně – uzavřel tím asi kilometrový úsek olomouckého vnitřního obchvatu. Spolu s dalšími dvěma uzavírkami na této městské dopravní tepně se postaral o to, aby se z Olomouce (hlavně pak její jižní části) stalo jedno veliké parkoviště.

Od tohoto dne potkáte (v některých částech města) v ulicích až o polovinu více lidí, tramvaje a autobusy nestíhají. Přijít (přijet) někam včas jen naprosto nemožné. Nejrychlejším, nespolehlivějším a nejbezpečnějším dopravním prostředkem se stává chůze, kolo či osobní helikoptéra. Nehodovost vzrostla o stovky procent. Mám informaci o třech (což je obvyklé číslo na rok, ne na týden) (dobře, třetí s uzavírkou nesouvisí) kolizích a nehodách tramvají.

Sanitku či policii můžete slyšet či vidět minimálně dvakrát častěji než obvykle a snad každý den na obloze můžete pozorovat helikoptéru – ať už dopravní, tak záchrannou. A také mám pocit, že někteří lidé si dělají zásoby pro případ, že by byly vyprodány obchody.

I když se po prvním týdnu situace lehce stabilizovala, mnozí řidiči si budou peklo prožívat ještě následujících pár týdnů. A já doufám, že už nebudu mít to štěstí dostat se do situace jak vystřižené z libovolné post-apokaliptické počítačové hry či filmu.

A co vy? Také ráno potkáváte zobmíky, kteří jsou nuceni zanechat auta doma a šourají se v polospánku ranní mlhou do práce? A už jste si prošli novou pěší zónu?

Básníci z celého světa? O patro výš

Víte, že existuje místo, kde se scházejí všichni básníci z celého světa? Opravdu úplně všichni? A že to není žádný luxusní hotel na Manhattanu či L.A. ani malá zapadlá kavárnička v Paříži?

Opravdu. Takovéto místo existuje a je blíže, než by se vám mohlo zdát. Nachází se kousek od centra Olomouce.

Pamatuji, když se u našeho domu zateplovala pouze severní strana, aby se ušetřilo. Pamatuji, také, jak se dokonily nové rozvody elektřiny do bytů, takže všude po chodbách se můžete kochat holými kabely. Vzpomínám také na to, když nám montovali bezpečností kamery. Asi je montovali přímo nějací lupiči, protože jsou v domě asi jen na okrasu a z jejich záznamů by něco vytáhla tak možná kriminálka Miami.

Také pamatuji, jak se do sousedního bytu přistěhoval jistý Gregory J. Chandler se svou partnerkou Frances M. Finn, kteří se nám lámanou češtinou představil jako „Greg a Frenčeska“ a řekli, že tady otevírají „hostel“.

U zrodu byl i Seifert s Erbenem

V té době jsme nikdo neměli naprosté tušení, co že to ten hostel je a jak to jako má fungovat. Pokud se nepletu, v třípokojovém bytě, který si pronajali, začali pár místností využívat jako příležitostnou noclehárnu pro turisty. Aby byl hostel snáze k nalezení, zazvonil nám onehdá na dveře Greg s kresbou v ruce a vědom si toho (však víte, jak se máma dokáže rozpovídat), že moje sestra umí dobře malovat, ji požádal, aby tuto kresbu převedla do formy velikého plakátu, který byl poté vylepen na dveře onoho bytu.

Tato kresba, symbolizující veselého a tak trochu bláznivého básníka, s policí se Seifertem, Erbenem a dalšími předními českými básníky v pozadí, se stala symbolem tohoto místa minimálně do chvíle, kdy píši tento článek (červen 2014). Básník se stal symbolem místa, které získalo naprosto příznačný název „Poet’s Corner“, tedy česky „Básníkův koutek“, jak by si jistě každý domyslel. Místa, kam přijíždí turisté rozjímat nad krásami Olomouce podobně jako básníci nad … vším  možným, však víte.

To jsme ovšem začali chápat až poté, co se na chodbách našeho domu začali pohybovat zvláštní lidé. Nejednou jsem slyšel od návštěv něco ve stylu: „Ty vole, s váma tady bydlí nějakej černoch?!“.

Dobré morning

Často se stávalo, že jste na chodbě potkali člověka, který nejen, že vás nepozdravil, ale dokonce se na vás díval docela vyděšeně, když jste jej pozdravili, jako by snad myslel: „To mluvíte na mě?“, „Co po mě chcete?“ či „Já nic nevím“.

V lepších případech onen člověk pochopil, že mu asi přejte dobrý den, a tak vám odpověděl. A to byla první kouzelná věc na hostelu v sousedství. Jdete po schodech a vidíte skupinku lidí, které neznáte. A hlavu vám najednou zaplní myšlenky: „Co jsou asi tak zač?“, „Jsou to studenti?“, „A odkud asi tak jdou?“, „A odkud asi tak vůbec jsou?“. Máte tak možnost zahrát si na Jana Dítěte ze slavného hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále a tipovat si původ hostů – a jejich rodný jazyk a následný pozdrav.

Někdo čte na záchodě noviny – a někdo základní české fráze („Dobrý den“, „Děkuji“ a „Jedno pivo, prosím“) vylepené na zdi.

Bohužel na Jana Dítěte ani zdaleka nemám, a tak četnost situací „Dobrý den – Hi“, či „Hello – Dobrý, eh, totiž Hi“ se mi i po těch letech podařilo snížit jen o pár procent. Situaci vám občas neulehčily ani na první pohled patrné prvky. Dokážete představit ten trapas, když asijskou slečnu pozdravíte, řekněme japonským „Konýšuá“ a ona na vás: „Co, prosím?“.

Snad jedinou jistotou byly irské kilty. A nebo můj univerzální globální pozdrav (spojení několika pozdravů v různých světových jazycích do jednoho slova). Bohužel, obávám se, že na jeho zápis by byla i fonetická abeceda krátká. To se zkrátka musí slyšet.

One more to go!

Druhým ze symbolů setkání na schodech se stala věta: „One more to go“. To dokonce takovým, že byla jednu dobu vypsána spolu s podobiznou usmívajícího se básníka na stěně.

Když si představím, jaké to je cestovat přes půl planety, poté využít služeb řekněme Českých drah, poté se vydat správnou tramvají a trefit správný směr ze zastávky, dojít ke vchodu, zazvonit, zjistit, že na druhém konci opravdu někdo mluví anglicky a to poslední, co vás čeká, je vyjít pár pater ke svému pokoji. Často tak potkáte skupinku turistů s krosnami většími než oni samotní, jak v každém patře zoufale okukují zvonky a doufají, že už konečně jsou na svém místě, neboť vypadají, že by v dalším patře asi vypustili duši.

V tom jdete kolem vy a jejich oči na vás křičí: „Prosím, řekněte, že to bylo o patro níž a že jsme to zašli. Nahoru už né“. Ten výraz, když jsem ukázal na schody nahoru, který jsem mohl pozorovat – asi jak když pětiletému dítěti vypnete televizi a pošlete jej spát.

Ovšem těmi nejzajímavějšími zážitky se pochopitelně staly ty noční. Kdo by se vydal na výlet do studentského města a zůstal večer sedět doma, na ubytovně? Ano jistě, asi každý kdo si absolvoval výše psanou strastiplnou cestu. Ale jinak?

Kolikrát jsem potkal v noci sedět na schodech skupinku v té době  sousedů, kterým se prostě nechtělo spát? A kolikrát jsem jim pomáhal trefit se s klíčem do zámku? A hlavně – kolikrát jsem v některé z krásných olomouckých hospůdek či vináren potkal někoho z hostů?

Také vzpomínám, jak se dvojici kamarádů ztratili ostatní a to pochopitelně ti, kteří měli klíče. Ten společensky unavenější  se posadil na schody a usínajíce v sedě mrmlal pořád, že na to kašle, že si ustele tady, na chodbě, před vchodem a z posledních sil se začal odsouvat do kouta, kde se začal choulit do klubíčka. Druhý se mu v tom celou dobu snažil bránit se slovy, že se seberou a vydají se je hledat někde do města. Pokud se dobře pamatuji, jejich kamarádi došli shodou náhod pár desítek vteřin po nich.

Beautiful hangover

Jedná se zkrátka o naprosto jedinečné místo, místo, kde se setkáte s národy celého světa. Takže když budete mít na letišti 20 hodin čas, proletíte své kontakty na facebooku a určitě najdete někoho, s kým můžete zajít na kafe. Ať jste v Singapuru nebo v Riu de Janeiro. A nebo v Sydney. V Kanadě nebo Číně. Na Novém Zélandu nebo v Indii. V Jižní Africe či Egyptu.

In @Rio #waiting for plane. Anyone #coffe?

A o Evropě ani nemluvě.

A ráno se probudíte, bolí vás celé tělo, od hlavy (z litrů a litrů vína či desítek půllitrů piva) až po nohy (těch nachozených kilometrů!), vy se balíte a u toho v hlavě lovíte, co se dělo předchozí noc a vůbec celý den a podobně jako s historkou o starém mlýnském kole ve filmu Na samotě u lesa si říkáte: „Tak to si musím zažít někdy určitě zase“. A do Olomouce, jednoho z nejmalebnějších měst v Evropě (netřeba dodávat zdroje, určitě na tuto informaci snad každý narazil), se prostě musíte někdy zase vrátit.

I když zakladatelé Poet’s Corner jsou již dávno ve své rodné vlasti a hostelu teď vládne někdo jiný, myslete na to, že až někdy půjdete kolem toho domu na kraji centra města, toho domu, který má nade dveřmi velikými bílými písmeny napsáno „HOSTEL“, nebo si třeba budete hledat ubytování například na festival AFO, vzpomeňte si, že právě míjíte koutek, kde se setkávají „básníci“ z celého světa.

Jedné páteční noci …

To jsme tak jednou po jedné společenské akci skončili v jednom nejmenovaném restauračním zařízení. Zprvu opravdu za účelem restauračním – najíst se.

K dobrému jídlu (dobře, vzhledem k navštívenému podniku si toto označení mohu dovolit) bylo samozřejmě i něco k pití. A že se jednalo o pátek, a ještě k tomu večer, málokdo se držel nealka.

Tou dobou se už většině z nás honilo hlavou: „co s načatým, a ještě navíc pátečním, večerem?“. Se slečnami už to po pár deci různých méně či více alkoholických nápojích a faktu, že mají za sebou nějakou tu zkoušku, začínalo docela šít, jako by snad nedejbože chtěly jít tančit.

Já se snažil být obezřetnější, neboť zkoušky jsem slavil prakticky celý týden a říkal jsem si, že bych si mohl od toho slavení dát tak trochu „voraz“. Ale zase na druhou stranu, jak jsem viděl holky, které už se jednou nohou, boky, pasem, hrudníkem a většinou i oběma rukama viděly někde na tanečním parketě, začal se mi tento plán líbit.

Ze studijních důvodů, jak tomu říkávám, jsem se totiž docela dlouho neměl šanci někam takto dostat. Na druhou stranu jsem si byl naprosto vědom, že musím být přece jen další ráno použitelný. Než jsem stihl cokoliv, už jsme byli na cestě.

Usadit se, doplnit tekutiny z náročné (asi 150 metrů dlouhé) cesty a zjistit, že je tam nezvykle mrtvo. Zprvu jsem si říkal: „To už jsem tak dlouho nikde nebyl, že už mezitím lidi v pátky večer přestali chodit tančit?“ Letmým pohledem na čas jsem se uklidnil – bylo totiž nezvykle brzy.

DJ pouští už několikátý hit tohoto roku. Chce to rozhýbat. Vyrážíme na parket. Tančíme.

party_2http://www.martlins-web.tode.cz/wp-content/uploads/party_2.jpg

Asi po 3,26 nanosekundách se na mě vrhá jedna rusovlasá slečna. Pro představu asi takovým způsobem, jakým se vrhá například student Matematicko-fyzikální Fakulty nebo Aplikované Automatizace (však víte) na libovolnou slečnu, která mu řekne: „Tak večer“. Nevadí, vracím ji zpět mezi její kamarádky. Půl láhve do mě a přišlo by mi to asi ok. A opět tančíme.

Přicházejí další lidé. Jdeme se napít – měníme zasedací pořádek u stolu. Opět jdeme tančit. Tančíme. První ztráta. Kamarádka se dala do řeč… do tance s nějakým mládencem. Necháváme ji v tom a jdeme si sednout. Opět změna zasedacího pořádku. Pozorujeme je. Pozorujeme rusovlásku v kruhu asi čtyř mužů. První pokus o sbalení kamarádky selhal. Jde si sednout. Jdeme tančit.

Tančíme. Zdravím se s kamarádem. Vidím, že není sám, tak mu jen sladce popřeji hodně štěstí a plácnu přes pozadí. Nějak se postupně ztrácíme. Jdu si sednout. Brčkem lovím ze dna skleničky poslední kapky čehokoliv k zahnání žízně. Jdu se napít, tentokrát už sám. Někde v hlubinách parketu pozoruji mou skupinku. Odkládám sklenku a jdu za nimi. Další písnička, kterou hráli, když jsme přišli. DJ chce udržet lidi na parketě. Jedéééém!  Pozoruji další personální ztrátu. Jdu pozdravit kamarádku. Ano, opravdu to byla ona, nespletl jsem se, ještě vidím. Měl bych doplnit hladinku.

Jdeme se tedy napít. Náhle zjištuji, že další runda bude tak možná akorát pro mě. Má peněženka měla počítat i s možnou afterparty – i když to zprvu vypadalo jen na obyčejnou a slušnou společenskou akci. Kalkuluji, co si dát, abych do půlhoďky neumřel žízní. U tyče tančí slečna, která si evidentně neuvědomila, že její šaty se jí vyhrnuly do podoby trošku delšího trička. Nechci skupince asi 20 chlapíků kolem ní kazit zábavu, abych ji nějak skromně naznačil, že něco není v pořádku. Chtělo by to asi víc alkoholu. Rusovláska opět v obležení několika chlapíků. Začínáme uvažovat o uzavírání sázek na toho, kdo ji dostane.



Koukám, že sedím téměř sám. Říkám si, kde jsou sakra všichni? Oběhnu celý podnik, v různých částech naleznu různé části mé skupinky. Když se vracím ke stolu, zjišťuji, že už tam nezůstal vůbec nikdo. Naposledy prohrábnu brčkem led na dně skleničky, zazní typické „zasrčení“ jakožto signál, že už opravdu nic kapalného neobsahuje. Jdu tedy domů.

Obcházím podnik, slušně se omluvím každému mládenci, který je s některou mou kamarádkou (a naopak), že opravdu velmi nerad ruším, popřeji jim všem pěkný zbytek večera, noci i rána a poté se odporoučím. Dívám se, rusovláska stále ještě váhá a točí se v kroužku několika chlapíků.

V šatně se spolu se mnou s ochrankou loučí i legenda olomouckého nočního života, fantomka s růžemi, květinová paní. Slyším jen: „Ano, ano, naschle, naschledanou, naschle, naschle, dobrou, dobrou. Nazdar, kopřivo.“

Jdu ulicemi města. Říkám si, že chodník na náměstí by mohl do muzea, protože jak se jsem nedávno zjistil, i zvracení už je dnes umění. Kolem mě kličkují lidé pojídající slavný „gyros od řeka“. Nemalá kaluž krve, kterou jsem postřehl těsně před tím, než jsem do ní minimálně do rána zvěčnil otisk své boty rozhodla. Konečně mám zase o čem psát! To jsem pak ještě utvrdil příspěvkem na facebook a šel spát.

Vskutku mile strávený páteční večer. Všichni prý přežili a i já byl další ráno celkem použitelný.

 

Rok 2013

Nebudu ovce, nepůjdu s davem a jako snad každý blogger na přelomu roku vyvěsím na svůj blog seznam předsevzetí, plánů, přání či něčeho podobného. Já na to jdu z opačné strany – pokusím se shrnout rok předešlý.

Ale kdo mě znáte, tak si jistě říkáte, že ani to u mě není nijak obvyklé. Ano, máte pravdu. Ani toto ve zvyku nemívám.

Jeden z těch menších důvodů, proč tato slova vůbec píši, je ten, že jsem si řekl (ticho! slovo „předsevzetí“ už nechci slyšet!), že začnu víc psát, protože napsat vždycky dva články po zkouškách, často na téma, které bylo aktuální dva měsíce zpátky opravdu není ideální. Takže pro začátek píši toto, no a znáte to – jak na Nový rok, tak po celý rok…

R. I. P. 2013

Ale – nevím přesně proč, ale loňský rok (myšlen pochopitelně rok 2013) byl v něčem jiný, než roky předešlé, byl pro mě plný změn. Možná to bylo tím, že na jeho sklonku jsem překlenul věk, jež je roven celočíselnému děliteli (mým oblíbeným číslem) čísla 42, tedy jak jistě víte, odpovědi na Základní otázku života, vesmíru a vůbec. Možné je, že za to mohl také konec světa, který měl nastat pár dní před jeho začátkem.

Celé to asi začalo – a málem také i skončilo na mé Alma Mater – ve škole. Když jsem v lednu roku 2013 udělal jednu zkoušku téměř bez učení a s komentářem zkoušejícího, že prakticky nějak takto to má vypadat (podrobněji v článku o mém druhém ročníku na UP), říkal jsem si, že proč ne. Když jsem obstojně prošel zbytek zkouškového v zimním semestru a stejně tak i úspěšně zakončil letní semestr tak jsem měl opravdu důvod k radosti.

Jak ve výše zmíněném článku píšu, škola byla opravdu velmi náročná. Dlouhé noci strávené u počítače se pro mě staly denním (ač celkem tvrdým a často plísní zapáchajícím) chlebem, takže něco takového, jako, že se mi letos po několika letech podařilo začít alespoň trošku sportovat pro mě bylo opravdu velmi velikou a nepochybně změnou.

A když už nebyla škola, tak byla alespoň práce. Podařilo se mi získat skvělou práci, jak máma vždycky říkává „v oboru“, ale pro mě to byla docela rána. Asi každý absolvent si nejednou povzdechl, jaké to je dostat se z onoho akademicky dokonalého světa, kde neexistují zákony reality a věta: „Na tohle *er!“ do světa praxe, kde je vše úplně jinak. Takže přes den sedět v práci a večer sedět doma a učit se to, co jste se ve škole nenaučili.

Když se však zamyslím nad tím, jak jsem vlastně k této práci přišel, cítím drobný úsměv. Kromě toho, že to byla celkem úsměvná shoda náhod, tak za tím stojí jeden z lidí, které jsem měl tu čest letos poznat. Letos, ostatně jako každý a jako každý rok, jsem poznal spousto nových lidí. Mnozí z nich se stali mými blízkými přáteli, podobně jako někteří mí blízcí přátelé se stali ještě bližšími.

Na druhou stranu, jsem o několik přátel přišel. V lepším případě jen, jak já říkám, z časově-prostorových důvodů. Jak to tak bývá, času je i tak málo, na tož, aby se člověk mohl vídat se všemi svými přáteli. Obdobná situace nastává, pokud se vaši přátelé nachází třeba stovky nebo tisíce kilometrů daleko.

Ale tak, jak nemívám moc ve zvyku dělat si nepřátele, nebo dokonce se s lidmi obecně rozcházet ve zlém, tak letos jsem k tomu měl opravdu hned několik příležitostí. A o situacích, kdy jsem viděl, že někdo z mých blízkých dělal něco špatného a nedokázal jsem s tím něco dělat, nebo dokonce jsem sám věděl, že v tom mám prsty, ani nemluvě.

Aby toho nebylo málo, tak se rok rozhodl se mnou rozloučit ve velikém stylu a pod vánoční stromeček mi nadělil krásnou angínku. Takže mé poslední vánoce s rodinou, poslední (tedy ty nejlepší a nejepičtější) akce a příležitosti, užít si poslední dny roku v kruhu svých bližních jsem strávil v posteli. O tom, že sám, nebo jen s notebookem ani nemluvím (nechybělo moc a i tyto řádky bych psal v posteli).

„Alespoň jsem si asi tak po 10 letech opět prožil, jaké to je být na Silvestra „s nulou“ v krvi“

Rok to byl opravdu nabitý, plný nových známostí, nových lidí, nových kontaktů – a v neposlední řadě plný nových zkušeností. Jsem zase o něco chytřejší, v roce právě začínajícím už vím, na co si dávat pozor, čemu se více věnovat, co bych měl omezovat a vůbec – co udělat jinak, než loni.

Teď už nezbývá, než si nasadit helmu, natáhnou rukavice, nastartovat, šlápnout na plyn a vyrazit vstříc novému roku a doufat, že do dalšího roku dojedu ve zdraví.

Dojedu? Pardon, dojedeme!

 

Vážení čtenáři, děkuji Vám tímto za důvěru a čas strávený zde, na m@rtlin’s webu, a přeji vám co nejvíce úspěchů v roce 2014.

Univerzální lektvar? Čímkoli za pár hodin!

Nejdříve nám do hlavy rodiče nalijí čarodějnice, černokněžníky, Saxany, Harry Pottery a další pohádkové postavy, které velmi jednoduše mají to, po čem touží, co zrovna potřebují. Ale …

O pár let později začnete přesvědčovat rodiče o tom, že kouzla přece neexistují a ať už toho nechají, že už jste velicí. Ale co když oni, aniž by to věděli, měli pravdu? Co když opravdu existuje něco, co nám umožní mávnutím nějakého magického předmětu neuvěřitelné věci? Nebo nějaké zaklínadlo, nebo jen nápoj, který vypijeme?

Celou dobu lidstvo vaří kameny mudrců, hledá Mandragoru, rituálně zabíjí psíky při úplňku, destiluje nápoje neviditelnosti připravuje séra pravdy a to jen proto, aby se mu podařilo něco, co všichni ostatní tvrdí, že nejde, že je zkrátka proti přírodním zákonům. A i přes to se lidé snaží vymyslet nějaký způsob, jak je obejít.

Existuje však jeden nápoj, který to dokáže. Ba dokonce, když se tak zamyslím, docela marně přemýšlím nad nadpřirozenou vlastností, kterou by člověk nemohl získat, po jeho požití. Nápoj, který je lidstvu znám už několik tisíc let.

Ano, nápoj, po jehož požití, budete krásní, mladí a chytří opravdu existuje. Je-li libo, budete umět spoustu světových jazyků, různé, neznámé tance a další druhy pohybů. Můžete létat, můžete se bavit, smát, brečet. Můžete získat nadpozemskou sílu a čilost nebo po něm okamžitě a velmi tvrdě usnout. A k tomu všemu vám stačí pouze neveliké množství tohoto sice božského, ale všude (myšleno na západním světě) dostupného nápoje. Alkoholu.

Ano je to tak. Po tisíce let známý nápoj má totiž opravdu magické možnosti. Nevěříte? Dejte si pár panáků Tequily a do rána budete neviditelní. Chcete ji? Velmi opatrně ji podejte elixír lásky – stačí pár panáků rumu do Kofoly. Vypijte pár piv a máte odvahy na rozdávání. A to pak můžete s chutí vyrazit svému šéfovi říct, co si o něm myslíte (pochopitelně to, na co by jste jinak nesebrali odvahu).

Kdo nevěří, ať se podívá, z čeho Scotto ve skutečnosti uvařil fungující elixír mládí pro císaře ve filmu „Císařův pekař“.

Bohužel, stejně jako u „pohádkových“ kouzel i tato mají svá úskalí. Znáte to – Popelka je princeznou jen do půlnoci, princezna zakletá (nebo, pravda, mrtvá) jen do políbení spanilým princem, „Dexempošuplex“ a „Dexempošumpoflex“ se pletou jak levá a pravá a elixíry lásky taky fungují s určitým omezením. Má to sice i své výhody – kdyby tehdy četli příbalovou informaci, dnešní děti koukají od rána do večera na Teletubbies.

Ale díky tomu ani nás nepřekvapí, že po pár sklenkách sice budete mít odvahy na slezení Eiffelovky, ale je velmi nepravděpodobné, že se vám to podaří. Stejně tak, když si budete jisti, že jste se právě naučili létat, a že jen potřebujete nějaké vyvýšené místo, odkud by jste mohl skočit, tak se na něj nedostanete (obvykle platí, že čím víc umíte létat, tím nižší vám stačí na vzlet výška – obvykle se ale v takové chvíli nevyhrabete ani z pod stolul). A pokud vypijete nápoj, který z vás udělá laureáta na Nobelovu cenu za literaturu, podaří se vám tak možná napsat nějakou milou eSeMeSku své bývalé, která však z neznámého důvodu vašeho uměleckého ducha nepochopí.

Bohužel. Tak to je. Co z toho vyplývá? Ne, opravdu ne, že to máte pořád zkoušet, dokud to nevyjde – dokud se na tu střechu nevyhrabete, aby jste skočili a ověřili, že opravdu umíte létat. Vyplývá z toho to, že byť můžeme vypít libovolný takovýto kouzelný nápoj a očekávat od něj ať už požadované, tak překvapivé účinky, tak je třeba počítat také s účinky vedlejšími. Zkrátka nic není zadarmo.

 

A co Vy, podařilo se Vám někdy vypít tento elixír a dělat nadpřirozené věci?

Radosti všedního dne: Klíč k domovu

Ne, opravdu jsem se nezbláznil a nezačínám psát články jak vyňaté z magazínů jako „Ona DNES“, „Blesk pro ženy“, „Moderní žena“ či „Časopis pro ženy, které nemají to, co mají ty ostatní, nechtějí to, ale prostě to mít musí, poněvadž se nacházíme v 21. století“. V této krátké povídce vám nastíním, co nemilého (avšak pochopitelně se šťastným koncem) se mi stalo – a ten název mi tam prostě tak seděl.

Jako každý den jsem šel (hned z několika důvodů) lehce zmožen z práce, no zkrátka jsem se šoural jako zombík. Jak jinak také po propité prázdninové noci a nekonečné osmihodinovce za počítačem v ukrutném letním vedru. Z posledních sil přicházím k domu, a to ještě nevím, co mě to za pár sekund čeká.

Jako vždycky vytáhnu klíče a jak již jsem zvyklý, chci mým obvyklým pohybem tak, že uchopím klíče za největší přívěsek, zavěsím hlavní kroužek za prst a za pomoci ostatních prstů obtočím, načež mi zůstane klíč od domu přesně mezi ukazovákem a palcem, nachystaný pro vsunutí do klíčové dírky. Tento „rituál“ provádím (jistě, jako většina z vás), naprosto bezmyšlenkovitě a automaticky.

Najednou si ale říkám: „Ne, něco je špatně. Někde se stala chyba.“ Rituál, který dělám už po několikatisícáté prostě neskončil tak jak měl, s klíčem od domu nachystaným na odemčení mezi prsty, hnalo se mi v hlavě a v duchu jsem si říkal: „To není možné. To je vyloučené. On se ztratil. Zmizel!“ To se prostě nestává. Je to jako chyba v Matrixu. Něco, co prostě nepochopíte. Narušil jsem tedy svůj stav „nothing boxu„, povzdechl si, že to přece nemůže být tak hrozné, že se musí najít nějaké racionální řešení – jen budu muset zapojit víc než tři mozkové buňky. Vidina domova, postele, chládku a vůbec – znáte to, byla velmi lákavá a tak jsem zvedl pohled a zaměřil je na ten chuchvalec železa v zamotaný v mé ruce.

Zprvu jsem se zalekl. Už jen proto, že slunce ten den svítilo poměrně silně, a kov se docela leskne. Asi o 6,37 milisekundy později jsem ucítil, jak mi po čele stéká kapka potu. Měla k tomu důvod. Ba naopak jsem se divil, že mi vyrašila jen jedna. On tam totiž opravdu nebyl. Prohmatal jsem celý svazek mých klíčů, ale klíč od domu tam prostě nebyl! Pot z čela jsem utřel a nechal mých posledních 5 mozkových buněk přemýšlet, co se děje. Po nedlouhé době mi to došlo. Chtěl jsem se plácnou do čela,  že mě to nenapadlo dřív, ale chtěl jsem mít jistotu. Ale věděl jsem, že ověřit si moji domněnku bude jen formalita, protože jinak by kromě černé díry, mimozemšťanů a mimozemšťanů z černé díry neexistovalo jiné reálné vysvětlení.

O co šlo? Už opravdu dlouhou dobu jsem měl klíč od domu opatřen „rozlišovákem“, tedy takovým tím kouskem barevného plastu, který byl nasazen na konci klíče, aby se odlišil od ostatních. Jenže zrovna tento byl už starý a prasklý a občas mi upadával. Většinou mi zůstal v ruce, poté, co klíč v zámku. Nyní mi ale bylo jasné, že se ztratil někde, někde … Zhodnotil jsem situaci a došel  k závěru, že pro to, abych po něm začal pátrat mám příliš málo životaschopných mozkových buněk.

Zkoncentroval jsem tedy veškerou jejich činnost na analýzu všech neoznačených klíčů a určení toho, který z nich je od domu. V ten okamžik už se mi mozek opravdu vařil, takže to, že jsem klíč trefil na druhý pokus a vklouzl tak do přechlazené chodby pro mě bylo záchranou za pět minut dvanáct.

Pak jsem dopřál oddech i mé nebohé ruce, která zvyklá na měkký a hladký plast byla nyní nucena opřít se do „ostrých“ hran klíče. A to se prstům zmoženým prací moc nelibí. Postel už byla na blízku. Když v tom to přišlo. Zčistajasna.

Jako kdyby mi někdo obrovskou injekční stříkačkou do hlavy vpíchl věty typu: „Co já teď budu dělat?“, „To je konec!“, „Můj život už nikdy nebude takový, jaký býval dřív.“. Ten malý kousek plastu pro mě najednou znamenal víc, než jsem si celou dobu myslel (znáte to – „Co jste měli zjistíte, až když to ztratíte“).

Byl se mnou všude, v létě, v zimě, ve dne, v noci; když jsem šel do práce, do školy, někam ven. Když jsem „šel“ z hospody, z diskotéky, z párty nebo třeba střízlivý. Kam jsem se hnul, tam mě následoval. Já si nedokáži představit, jak bych vypadal, kdyby mě opustil kupříkladu můj nejlepší kamarád (v mém případě tedy spíš kamarádka) a teď mě opustil předmět mně takto blízký. Předmět, který jsem každý den několikrát denně pohladil, jako dík, za to, že mi vždycky ukáže, který klíč je ten, který mi otevře bránu do mého domova.

A najednou byl pryč. Ležel někde na ulici, tím horkem se již velmi pomalu začínal rozpouštět a dnes je z něj jistě jen mastný flek. Nebo si jej někdo odnesl na podrážce. Raděj nemyslet. Nebo si tedy alespoň říkat, to co se říká vnoučatům, když jim umřel dědeček: „On už byl starý a nemocný …“.

Naštěstí úměrně k velikosti tohoto předmětu mě přešel i zármutek nad jeho ztrátou – během pár sekund. Pousmál jsem se tomu a šel jsem konečně domů. Bohužel – jak to tak bývá, vzpomínky se vracejí. Není proto divu, že jsem si tak zasteskl pokaždé, když jsem přicházel domů a opět pátral po mém plastovém kamarádovi.

Na jednu stranu jsem si po pár dnech začal už pomalinku zvykat na život bez mého rozlišováku na klíči od domu, dalo se to přežít. Ale pořád ve mě nějaký vnitřní hlas: „Ne, dost! S tím se musí něco dělat. Takhle to přece nemůžeš nechat.“

I vzal jsem tedy drobné z prasátka a vydal se do zámečnictví zakoupit si nový. Za použití fantazie jsem se pokusil si odmyslet tu jeho několikaletou zašlost a „špínu“ (nevím o nikom, kdo by si klíče pravidelně čistil) a vydedukoval barvu, kterou můj rozlišovák mohl před těmi lety mít. S radostí jsem si jej tedy zakoupil. Pan prodavač se podivil, že si kupuji pouze jeden jedinný rozlišovák, nic jiného (úplně jsem ho viděl, jak večer počítá tržby: „rozlišovák, rozlišovák, kroužek, rozlišovák, dva kroužky, karabinka, rozlišovák a kroužek, …“).

Celým rozrušením jsem přišel domů, ještě za chůze už sundával klíč od domu z kroužku a hned jsem sedal za stůl a nasazoval si na něj onoho nového plastového kamaráda. Ano, milovníci dvojsmyslů, jen se smějte. Však až si budete nasazovat nový rozlišovák na klíč od domu, smích vás přejde. Do určité míry.

Mě kupříkladu vykouzlil milý úsměv na tváři. Zatočit, zacvaknout uspořádat a pokochat se. „Nó jó, hned to vypadá líp. Konečně se dostanu domů, aniž by si smažil rohovku při pátrání po tom správném. Už nebudu stát dalších šest vteřin před domem a riskovat život dalších několika mozkových buněk, kvůli tak banální záležitosti, jako je dostání se domů.“

Zkrátka nový rozlišovák je krásný, oproti starému má ergonomičtěší tvar a přitom ještě méně kluzký povrch (ale fuj, už zase? Puberťáci nevychovaní!), a samozřejmě zářivou barvu. Nyní se těším domů, klíče mám v ruce už pár desítek metrů od domu a radostně si je prsty přehazuji.

Pevně věřím, že se nástupce onoho starého a zašlého rozlišováku stane velmi rychle mým dobrým kamarádem a že na „ten starý“ jen tak nezapomenu.

Hitparáda spamů

Sh*t posing as mail (necyklpedie)
Sh*t posing as mail (necyklopedie)

Využívám emailových služeb jednoho (nejmenovaného, samozřejmě) velkého českého webového portálu se psem a červeným písmenem v logu. Za těch několik let používání se mi podařilo naspořádat opravdu nemalé množství SPAMU. Zavzpomínal jsem, prošel si „Doručené“ a „SPAM“ a vybral těchto 10 spamových perliček.

Poznámka: Při prodírání se mým SPAMEM jsem narazil na opravdu několik e-mailů nemravného obsahu (v lepším případě se jednalo pouze o obchody se spodním prádlem), které by rozhodně za uvěřejnění v tomto seznamu zajisté stály. Ale toto je slušný portál, nikde není garantována dolní mez věku čtenářů a tak jsem nakonec musel vybrat jiné. Každopádně si prosím o mně nemyslete nic špatného, o tom, že internet (a e-mail nevyjímaje) je zvrhlá záležitost ví už i malé děti :-D.

10.

Nakupne na ...
Nakupne na …

 

„Měl jsi na starost jednu jedinnou věc…“

 

9.

Blahoprejeme ti! Tvoje mesto Olomouc ve kterem bydlis te vybralo ze vsech obyvatel a obdrzel(a) jsi mimoradnou dotaci 150000,- Korun.
Prihlas se na ****** a muzes nalozit s penezi dle sveho uvazeni.

A proč nepřišel pan primátor s takovým tím obrovským šekem z kartónu a nepředal mi tuto dotaci za doprovodu spousty fotografů? Já chci být na titulce deníku!

Pro případ, že by bych si dotaci nedejbůh nechtěl vyzvednout, mi v tom e-mailu poslali i kompletní přihlašovací údaje na onen portál, aby někdo z těch, kdo stál za mnou a koukal mi přes rameno si mohl mou odměnu převzít za mě.

 

8.

Nejlepší dodavatelé a řemeslníci. Se slevou až 40%

„Že dnes máte v akci truhláře? Tak to bych si jednoho vzal. Nějakého silnějšího, ne to vyžle, co jsem dostal minule. A koukám, řezníky už máte vyprodané. No tak se pro něj stavím někdy příště.“

7.

ZDARMA lístky, tentokrát na unikátní interaktivní podívanou AQUA AQUA.

Už zkoušeli všechno – wellness pobyty, vstupenky do zoo, vstupenky na všelijaké festivaly – ale lidi si to prostě nekoupí. Taky za takovou nehoráznou cenu, že?

 

6.

Také Vy můžete mít tak enormní a tvrdé erekce

Přesně takto zněl předmět jednoho emailu, který mi  přišel. Češtin je k usmání, úplně jako kdybych slyšel Věru Pohlovou:

„Já bych všechny ty internety a počítače zakázala a raděj všem rozdala enormní a tvrdé erekce!“

Nicméně odesílatelka (petra.stastna@enormni-erekce.eu) s druhou nejvtipnější e-mailovu adresou, jakou znám to stonásobně přebila. Dovedete si představit, jak by tato osoba například žádala o práci?

 

5.

Má drahá přítelkyně,
tak jsem konečně objevila tvoji emailovou adresu. Omlouvám se, že jsem nenapsala dříve, ale nemohla jsem ho fakt najít. Doufám, že jsi tehdy dorazila v pořádku domů, a že se i nyní máš fajn. (…)

 

Moje milá přítelkyně,
díky že se Ti konečně podařilo vygenerovat mou emailovou adresu. Jen trošku lituji těch dalších 400 000 uživatelů, kterým tento e-mail došel jako omyl. Díky za optání, ten večer jsem byla asi v takovém stavu, že si ani nepamatuji, že jsem se s někým jako ty bavila, natož abych došla domů.

 

S pozdravem

Tvá přitelkyně Martin

 

4.

Škola smiku a další slevy
„Škola smiku a další slevy“ zněl předmět tohoto e-mailu


I mistr tesař se někdy utne.

 

3.

Last minute zájezdy s parkováním zdarma

„Na dovolenou jedu pouze, pokud budu mít parkování zadarmo!“

 

2.

Vše pro spokojenou domácnost – ledničky, myčky, kuchyňské roboty i kávovary se slevou až 46 %

Ano, každý si spokojenou domácnost představuje jinak.

 

1.

DOPRAVA ZDARMA od 499 Kč

A to se vyplatí!

 

This is SPAM!!!

 

Otravové

Znáte je. Jsou všude kolem vás. Není den, aby vás nechali na pokoji. Nepřestanou nikdy. Jednou někoho z nich uspokojíte na dvacet vteřin a vzápětí vám na rameno klepe další.

Jsou hrozní. Pospícháte, nemáte absolutně na nic čas, a zrovna jich je plné město. Je to jako freestyle sjezd. Prvnímu se zdárně vyhnete, mezi druhým a třetím velmi elegantně prokličkujete, ale čtvrtý, pátý a šestý už jsou připraveni a jeden z nich vás prostě dostane.

Víte, o kom mluvím? Ne? Tak si vzpomeňte na poslední cestu centrem (nebo jinou jinak frekventovanou částí) města.

Kolikrát vás zastavil někdo se slovy: „Dobrý den, mladá paní, dovolte mi abych vás na minutku zdržela …“. V lepším případě.

No nekup to!

V horším vám přímo do cesty skočí člověk o hlavu menší než vy,  postaví se dvacet centimetrů před vás a začne před vámi poskakovat a rozhazovat rukama nebo alespoň nějakými papíry, tabulkami, čísly a plány a načež svůj asi osmi a půl vteřinový výklad, ve kterém stihne odříkat text v rozsahu asi jako půlka Ústavy České Republiky, zakončí: „Takže souhlasíte? Tady mi to prosím podepište.“.

Že nevíte? Chlapík povzdechne a začne znovu. Skoro si říkáte, kde má tu hadičku, která vede do toho obřího zásobníku na vzduch, protože tento člověk prostě nemůže dýchat jako každý normální pozemšťan lidské rasy plícemi.

Najednou ticho. Jo aha, on domluvil a asi se mě na něco zeptal. Pokud během vteřiny nic neřeknete, spustí znovu, tentokrát se ovšem nesnaží vás přesvědčit, nýbrž  se snaží popsat, o co vlastně jde. Zjistil, že po dobrém to nejde. V tento okamžik je už vám jasné, že  by jste měli problém se i podepsat a tak pravděpodobně buďto přijmete a místo podpisu tam „něco načmáráte“ ať už máte klid, nebo se rozloučíte a ten onen člověk zamrmlá něco jako „Však já tě dostanu, jen počkej“ (ten zdvořilejší pak „Tak se nezlobte a naschleanou“). Vy pak jdete a dalších 10 minut přemýšlíte, jak že se vlastně jmenujete.

Pokračujete v cestě. Zvoní vám telefon, cizí číslo začínající předvolbou jedno nejmenovaného hlavního města České Republiky. „Dobrý dén, dovolte mi abych vám jménem českého zastoupení mezinárodní společnosti §*&đ!;#Þ?@€ mohla nabídnout …“. Ne! Nedovolím!

Pokud vám předchozí zkušenost nezabila všechny mozkové buňky v mozku, odbijete ji jako pán slovy: „Slečno, pokud nabízíte služby sexuálního charakteru, pak bych měl zájem, jinak na shledanou“. Občas může být účinné: „Slečno, já milerád přijmu jakoukoliv vaši nabídku, ale pouze, pokud bude naprosto zdarma.“ Bohužel, vám operátorka volá, takže je jasné, že cokoliv vám ona nabídne asi těžko budete platit. O to se pochopitelně postará až složenka, která vám přijde o týden později.

Jednou se takto stal kamarád obětí organizovaného telečehosi, takže býval takto obvoláván celkem pravidelně. Jakmile viděl číslo, zvedl sluchátko a spustit:

Vy ******* ******* **** z vaší ******* a ******* *******. Jděte už ***** ******* s těma ****** a ****** ********. …

Prý slečna zavěsila po pár desítkách sekund. Šéfovo rámě bylo jistě dobrým místem k vybrečení se.

Jeden měďák

Naprosto mozkuzbavení ještě přispějete nějaké mladé slečně v modrém tričku s logem pár korun na nějakou charitativní akci. Jen dodáte: „Jo to je dobrý, neděkujte, já vím, dělám to pro dobrou věc, naschle“. To se opakuje ještě jednou, dvakrát a málem tak dlouho, dokud máte drobné. Poté se jen ovládáte, aby jste na slečnu s kasičkou nevybouchli se slovy: „Nemám, *****, NEMÁM! Podívej se, *****,  nemám!“ Načež ji chytnete za vlasy a zatáhnete ji takovým způsobem, že ji strčíte nos až do vaší peněženky, snad aby si i čichem ověřila, že v peněžence máte úplné ****.  „Vidíš to? Nemám! Prostě nemám! Dokážeš to pochopit?“ Křičíte na ni.

V tento okamžik vás vůbec nenapadne ani tak stupidní výmluva jako: „Nezlobte se, nemám u sebe teď peněženku“. Docela často také máte možnost slyšet větu: „A kdo uspořádá sbírku na mě? Já také nemám pomalu co do huby, také pracuji od nevidím do nevidím a to, že ty lidi vyplavila voda je jejich problém. To, že bydlí na blbým místě, ještě neznamená, že se nad nima každej slituje a bude jim cpát peníze, sotva trochu zaprší. Já taky bydlím na blbým místě! Víte, jaký to je chodit dvakrát denně dva kiláky do kopce  z baráku na zastávku? A taky na mě nikdo nepořádá sbírky.“

Cestu městem vám zakončí chlapík se třemi zuby a slovy: „Hey pane, nemate mejaky, dhobáček? korumku, dvě?“ Ideálně dodá, že má příšerný hlad a že si v žádném případě nepůjde koupit alkohol. Nejraději by jste mu už opravdu jednu vrazili, ale výpary z krabicového vína vycházející z jeho úst vás ale omámí a tak to nakonec neuděláte. Buď jej proto ignorujete nebo jen velmi stručně naznačíte mávnutím ruky, zakrytím si obličeje, naznačením odehnání, nebo nějakým skromným „ne nedám, nemám“.

Pokud už jste se překlenuli přes stav vrcholu vzteku i přes stav, kdy je vám všechno jedno, dostáváte se do stavu, kdy se v tom začínáte vyžívat a naopak to lidem vracet. A zrovna tenhle chlapík je na to ideální terč. Zkusit můžete věty typu: „Včera jsem vám tu hodil dvacku, ta vám musí stačit“, „Nemám drobné, tady máte bagetu“, či „Ne, děkuji, já nic nekupuji a pojištěný už jsem“. Pokud začne mluvit něco o vlaku/autobusu domů, použít lze kupříkladu: „Na autobus? Si myslíte, že kdybych měl  tolik peněz, abych si mohl koupit autobus, tak ještě chodím pěšky?“

Chudáčci

Je mi těch lidí líto. Celý den musejí stát venku (případně v přetopené nebo naopak překlimatizované kanceláři), na sněhu, na dešti, ve vedru, snažit se lidem vysvětlit, že tato nabídka není žádný podvod, ale je pro ně opravdu výhodná a to celé tak, aby je co nejméně zdrželi. O tom, že podpis je nezávazný nemluvě.

Zkuste si to někdy a budete rádi za to, že vás neobviní z pokusu o vraždu po první hodině.

Buďte proto prosím tak ohleduplní a pokud nemáte náladu na vyjednávání, posílejte tyto lidi do ***** rovnou, bez zbytečného protahování. Ušetříte čas  i nervy oběma stranám.

A to ještě nevíte, co vás čeká doma, po otevření vaší poštovní/e-mailové schránky (viz Hitparáda spamů).

Chyba je mezi ponožkami a čepicí

… aneb „Sakra, dyť jsme taky jenom lidi!“

 

To, že se pozice programátora obecně považuje za jednu z psychicky nejnáročnějších je obecně dobře známo. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec nemuselo být.

Někde jsem četl, že programátor totiž ve skutečnosti, ba dokonce v okamžiku, kdy se maximálně soustředí, používá tak maximálně 15% své mozkové kapacity. Každý programátor se jistě teď jistě usmívá, protože ví naprosto přesně, co to znamená.

Ale abych unikl z řad programátorů, stačí najít několik dalších příkladů. Kolikrát jste do písemky z matiky napsali něco ve smyslu: „1+1 = 1“? Nebo jak často nalézáte klíče nebo peněženku v lednici? O lovení lžiček od jogurtu z odpadkového koše ani nemluvě.

Notorický blb

Původně jsem chtěl zvolat: „No jo, jsme prostě blbí“, ale to by jsme pak za sebou nemohli mít takové skvělé vynálezy jako Teorie relativity,  osobní počítač nebo otvírák na pivo.

Nejsme tedy úplně blbí. Jen někdy. Respektive jen občas děláme hloupé chyby. S fatálními následky.

Posaďte takto standardně chybujícího člověka před „dokonalý stroj“, který chyby opravdu nedělá (ve skutečnosti je každá stroj dokonalý, chyby do něj vnáší člověk).  Malér je na světě.

Během pár minut si buďte jistí, že (v lepším případě) houká radiační alarm. Vždyť je to naprostá klasika – prostě se přehmátnete a místo tlačítka „Uvařit kafe“ stisknete tlačítko „Vypnout úplně všechna chlazení reaktoru“. Poté standardně zazmatkujete, takže je potvrdíte i ve všech třech následujících dotazech typu „Opravdu, ale opravdu opravdu, si přejete vypnout chlazení?“ a můžete se kochat krásami češtiny a rozdílem mezi slovy „chladit“ a „(vy)hladit“.

Tak nějak

Jedna a jedna je čtyři

Víte, co je horší, než jeden chybující element? No přece dva chybující elementy. Posaďte dvě osoby k našemu známému dokonalému stroji a radiační oblek můžete vytahovat dřív, než řeknete „švec“. Pravděpodobnost chyby totiž roste s počtem chybujících elementů. A to rychle. Velmi rychle.

 

A co když budeme mít chybujících elementů ještě více? Tři? Čtyři? Sedm miliard?

No a kde to najednou jsme? Zakončení trávicího ústrojí a vůbec všechny tělní otvory – obzvláště ty, které začínají na písmeno p –  ponecháme stranou a mírně se zamyslíme. Nebo se prostě rozhlédneme.

Vidíte někoho? Je vám to jasné? Pokud posadíte k sobě sedm miliard lidských elementů,  dostanete realitu. Lidskou společnost.

Opět platí – čím víc „chybotvorných“ elementů, tím větší pravděpodobnost chyby nebo její následky. U 7 000 000 lidí už by se mohlo jednat o katastrofu globálního charakteru.

Tři největší katastrofy v historii lidstva:
Hiroshima 45, Černobyl 86, Windows 95

Občas jsme k tomu neměli daleko. Pokud se nepletu, tak slavnou jadernou katastrofu v Černobylu zavinilo právě několik chyb několika lidí. Od politických činitelů, kteří tlačili na co nejdřívější spuštění elektrárny, přes nedostatečně zaučenou obsluhu řídícího pultu až po pozdější snahu vše tutlat.

Nebo si vezměme si známou karibskou krizi. Náš starý známý pomocný stroj se stal téměř zanedbatelným (a ač tak velmi důležitým) dopisovým spojením mezi hlavami obou znepřátelených stran a situace dopadla tak, že se jen dohadovali ti dva, co u něho seděli.

Jak malí. Jeden druhému sebere hračku, druhý začne brečet a vytáhne na něho rakety dalekého doletu nabité atomovými hlavicemi.

On se se mnou nebaví …

Určitě to ze školky (ti lepší ze základní školy) pamatujete i vy. Začíná to nenápadně. Někdo udělá drobnou chybičku, tak bezvýznamného rázu, jako, že řekne něco, co tak úplně neměl. A najednou zjišťujete, že se vaši kamarádi A a B spolu na krev nebaví.

O 18,23 milisekundy později zjišťujete, že se kvůli tomu naštvala kamarádka C. To sice vyvolalo reakci, že si A a B uvědomili, že se vlastně nebaví naprosto bezdůvodně a zase se začnou bavit. To ještě neví, že mezitím se C pohádala s D, protože D nemá rád B. B se tak snaží situaci zachránit prostřednictvím C, což pouze a jenom naštve E, který je na straně D. A to naštve A a přidá se k E, čímž se opět přestane bavit s B.

… že se jednomu knížectví zdálo, že se v druhém mají lépe a to že je příčina, proč se v prvním mají zle. A třetí knížectví počkalo až se první dvě pobijí. Čtvrté dělalo totéž, páté se přidalo k čtvrtému, šesté k třetímu a sedmé zbrojilo a čekalo až jak to dopadne.

A takto se může pokračovat (téměř) do nekonečna. Když už to vypadá, že se celý ten systém stabilizoval, vždycky se najde někdo, kdo přijde s nějakou pitominou a celý systém opět rozhodí.

Obvykle se to řeší nějak tak, že každý obepisuje, obíhá, „ob-chodí-ven-vává“ všechny znepřátelené strany a snaží se vše urovnat. Obvykle to však ale vyustí v další se zanoření a komplikace naštvaností a „nebavím-se-s-tebou-stí“.

A do toho vstoupí student informatiky, vidí ten chaos, podrbe se na bradě a řekne si „Dost!“. S naprostým klidem si vezme papír, tužku, začne kreslit diagramy, orientované ohodnocené grafy, zapisovat analýzy, relace, vztahy a matice s nadějí, že nalezne řešení.

Ale bohužel, celý tento systém je natolik složitý a natolik dynamický, že to prostě nejde. Takže opět nezbývá než sedět a čekat, než někdo zas něco … ehm, pokazí, aby mohl začít nanovo.

Nuda je nuda

A teď si představte svět bez těchto chybujících elementů. Jak by to vypadalo? Byla by to pěkná nuda. Díky tomu, že každý děláme chyby a každý děláme jiné chyby jsme všichni navzájem unikátní a navzájem se doplňujeme a kryjeme. A možná právě díky tomu nenapadlo rovných 7 miliard lidí zmáčknout to velké červené tlačítko.